Vykoupení? Smrt...

1. srpna 2006 v 23:44 | happy |  Jednorázovka
Jak jste si všimly, tak přibyla nová rubrika - Jednorázovky. Je to hlavně kvůli tomuhle dílku, které nosím v hlavě už hodně dlouho a konečně jsem se rozhodla ho hodit do počítače. Protože je půl dvanácté v noci, omlouvám se za chyby, kterých tam je určitě požehnaně (což je u mě obvyklé).
Neočekávejte, že se jedná o něco veselého. Právě naopak, je to jedna z těch smutnějších a melancholických povídek, které se mi objevily v hlavě při jedné z mých obvyklých depresí.
Možná se vám to bude zdát trošku (spíš hodně) divné, ale nelekejte se, prosím. Prostě to vyjadřovalo jednu chvilku, kdy jste měla všeho pokrk, ale zároveň chvíli, která mě dokázala postavit na nohy.
Navíc, z toho budete trochu zmatení, ale taková já jsem... zmatek nad zmatek!!! :o)
Hezké počtení a nezapomeňte na komenty!

Klap, klap…
Jeho kroky se nesly noční temnotou. Byly to kroky odsouzence na smrt. Věděl to i on? Ano, věděl to, ale stejně pořád v hlouby duše doufal, vlastně modlil se k bohu, aby to bylo jinak.
Ale osud mu to nepřál. Už dávno to vše pro něj bylo připraveno od nejmenšího detailu, až po největší rozhodnutí.
Přidal do kroku. Sám nevěděl proč. Jako by ho nějaká tajná síla nakopla k rychlejší chůzi.
Za okamžik už běžel. Byl naprosto sám, jen sem tam v pusté a smradlavé uličce, zahlédl lesknoucí se kočičí oči či stíny krys a jiných obyvatel zanedbané uličky.
Zastavil se u dveří na konci ulice. Po dlouhém běhu se mu těžce dýchalo, celé tělo se mu třáslo. Sám nevěděl, jestli je to během nebo strachem. Nahmatal v ruce hůlku. Poté pronesl několik nesrozumitelných slov a dveře se, bez jediného doteku ruky, otevřely samy.
Urychleně vstoupil dovnitř. Třískl za sebou dveřmi tak, že se sám divil, že nevyletěly z pantů. Otočil se zpátky k nim a uvažoval. S hůlkou napřaženou zvažoval, zda má smysl dál neúnavně utíkat a schovávat se před někým, kdo ví, kde celou tu dobu je. Byla to hra na kočku a myš. A on byl právě to malou myškou v jeho velkém světě černé magie, bolesti a smrti.
Měl vše nechat osudu nebo se proti němu postavit? Má se postavit proti samotné smrti? Proti samotnému zosobnění ďábla?
Vlastně už to udělal. Věděl, že když vyslechl jeho rozhor, podepsal si rozsudek smrti. Ale už tenkrát věděl, že to, co dělá zrovna on, není správné. Už tenkrát byl rozhodnutý odejít a to ho jenom utvrdil v tom, aby to dokázal… aby zbavil svět záhuby, kterou v sobě nesl ďábel i bůh v jednom těle. Ano, tak si rád s oblibou říkal. Bůh nad životy všech, ďábel nad jejich osudy…
Zhroutil se do nejbližšího křesla. Jednou mávnul hůlkou a na stolečku vedle něj se objevila tekutina s jantarovým obsahem. Na nic nečekal, nalil si do skleničky a celý její obsah okamžitě vyprázdnil.
Po těle se mu začalo rozlévat teplo a navíc cítil, že nepříjemný třas rukou, také ustupuje. Přesto, kdyby se s ním měl utkat teď, tváří v tvář… Zemřel by. Věděl to. Na to byl až příliš slabý a pošetilý. Kdyby byl tenkrát jiný… Kdyby byl tenkrát jako on…
Myšlenky se mu začaly toulat jiným směrem.
"Ale, kohopak to tady máme? Zase si utekl od maminky, co?" moc dobře ten hlas poznával. Teď mu naháněl strach.
"Co chceš, Siriusi," odsekl naštvaně a snažil se jít dál, svou cestou. Bránila mu v tom však další osoba.
"Ale, tak malej a tak drzej," moc dobře poznal hlas jeho kamaráda. Ti dva byli na škole známí dost. Pro něj až moc.
"Takhle by to nešlo," usmál se James Potter a jedním svižným pohybem hůlky vyzvedl chlapce do vzduchu. Nemohl nic dělat. Jenom pozorovat, jak se mu všichni smějí… Tenkrát si slíbil, že se jim všem pomstí. Tenkrát rozhodl, že udělá tu největší hloupost na světě. Pomstí se a on mu k tomu dopomůže.
"Rád tě vidím…" ozval se chladný, úlisný hlas. Po celém těle mu přejelo nepříjemné mravenčení a na zátylku mu vyrašil studený pot.
"Tak, jak ses rozhodl?"
Zhluboka se nadechl. Tenkrát si myslel, že je to skvělý nápad. Všem ukáže, že není jenom obyčejný kouzelník… teď všem ukáže, že má moc a sílu, kterou mu Pán zla sliboval.
Znovu upil ze své sklenice. Byl tak hloupý. Kdyby si tenkrát vybral tu správnou stranu, pochopil by, jaké je to mít moc a sílu. Ale byl sám… Nikdo mu to nedokázal říct. Matka mu odmala vštěpovala do hlavy, jak se má chovat… Jaká strana je pro něj, ta dobrá.
Proč ji jenom poslouchal? Proč nemohl být šťastný? Proč nemohl mít normální rodinu? Proč nemohl být jako on? Proč…? Tohle slovíčko se mu v hlavě omílalo stále dokola. Ale kdykoli chtěl vědět odpověď, na otázku proč?, ozvalo se jiné slovo, které bylo jediné a pravdivé. Strach.
Kdyby tenkrát řekl Moudrému klobouku ne. Všechno by bylo jinak. Nebyl by teď na útěku. Nemusel by se ukrývat. Nemusel by čekat na svou smrt, tak potupným způsobem, jako krysa utíkající před vodou…
"Ááá, už sem tě tady čekal…" malý černovlasý chlapec se na židličce mírně zavrtěl.
"Tak, kam s tebou?" vyptával se dál.
"Zmijozel…" pípnul tiše.
"A jsi si tím jistý? Postav se své matce a vyber si Nebelvír. Máš to v sobě… Jen to musíš najít a postavit se tomu…" přemlouval ho dál hlásek v hlavě.
"Ne… to nejde. Musím do Zmijozelu. Nemůžu zklamat…"
"Tak tedy dobrá. Ale aby si jednou nelitoval…"
A taky, že litoval. Proč neřekl ano? Proč si nevybral Nebelvír? Proč musel poslouchat matku? Zase to slůvko proč… Mohl být jako on, ale zklamal. Místo toho jenom podlézal, žaloval a pomlouval.
A co on? Je šťastný, má ty nejlepší přátele, brzy možná i rodinu…
Věděl, že teď už nejde vrátit, to co udělal. Už nešly vrátit zpátky ty dvě slova: Avada Kedavra… Moc dobře si vzpomínal na den, kdy je použil poprvé… Na den, kdy bylo rozhodnuto, o jeho osudu. O osudu zločince a zabijáka.
T
ěžké dešťové kapky bubnovaly do střechy domu a jako kdyby se snažily probrat zdejší, spící, obyvatele. Ti to však nevnímali a dál se spokojeně převalovali ve svých postelích. Nikdo netušil, co přijde. Ani on sám to nevěděl.
Tenkrát byl tak naivní. Myslel si, že půjde o jednoduchou krádež. O to větší pro něj bylo překvapení, když se zastavili u dveří dětského pokoje.
Spolu vstoupili do malé místnosti s jedinou postýlkou, kde v klidu odpočíval malý pětiletý chlapec. Blonďaté vlásky mu padaly do obličeje, ale jemu to nevadilo.
"Zabij ho!" ozvalo se najednou rázně a přísně.
"Cože?" vyjekl. Sám nepoznával svůj hlas.
"Slyšel si. To je tvůj dnešní úkol. Zabij ho…" druhý muž byl dost nervózní. Věděl to moc dobře. Byl to totiž on, kdo ho přivedl k Pánovi zla a byl to on, kdo musel hlídat, aby nezklamal. Neměl Luciuse Malfloye rád, ale byl to on, kdo ho k němu přivedl a kdo mu dokázal dát nový smysl života… Pomsta… To on ho k němu přivedl.
Pozvedl svou hůlku. Ruka se mu třásla. Z lemu hábitu mu odkapávaly kapky dešťové vody, ale on to nevnímal. Měl před sebou jediný cíl. Stačilo říct jen dvě slova…
Okamžik na to se celým domem rozlilo zelené světlo.
Zamrkal. Snažil se potlačit slzy, které se mu draly do očí, ale přesto si jedna z nich našla svoji cestu na povrch.
Mnohokrát v životě uvažoval nad tím, jaké by to bylo, kdyby byl šťastný. Kdyby byl opravdu šťastný… Nemyslel tu přetvářku, kterou používali ostatní Smrtijedi, v okruhu svého Pána.
Musel by se v téhle době taky schovávat? Bál by se ho, jako ostatní? Nebo by proti němu statečně bojoval? Ne. To on nedokázal. Byl sice chytrý a obratný v kouzlení, ale otevřeně se proti nikomu nedokázal postavit. Jak nedávno zjistil, na to byl velký slaboch…
Zamyšleně hleděl do plamenů ohně. Jako kdyby mu předurčovaly, že brzy přijde to, na co čekal celý rok. Vlastně se divil, že žije ještě tak dlouho. Po tom, co vyslechnul…
"Ano, Nagini… chybí poslední. Poslední viteál a už nebude nikdo, kdo by mě zastavil. Potom už bude nastolena nová vláda. Doba temna, doba Lorda Voldemorta!" celou místnost naplnil chladný smích. Musel si zacpat uši, aby z toho nezešílel.
Po chvilce přece jenom smích přestal, ale i tak mu neustále pobíhala po zádech husí kůže. Jako kdyby Smrtka byla někde blízko a šla si pro něj se svou nabroušenou kosou.
Věděl moc dobře, že by tady neměl být. Věděl, že pokud ho chytne, klidně ho i zabije. Ale přesto tady bylo něco, co mu našeptávalo, aby zůstal. Aby poslouchal…
"Můj milý Nagini, proto si zde… Je čas vytvořit onen poslední viteál…" další co slyšel, bylo jedině syčení. Po chvíli mu došlo, že Voldemort je hadí jazyk.
"Běž!!!" ozvalo se mu v hlavě. Lekl se. Nevěděl, co to bylo, ale byl rozhodnutý poslechnout. Instinkt mu v tuhle chvíli radil, aby utekl… Aby utekl, jako zbabělec a srab. To mu šlo výborně…
Chvilku mu trvalo, než přišel na to, co je to ten viteál, ale přišel na to. Ten den, co to zjistil byl rozhodnutý zničit Voldemorta za každou cenu. Věděl, že se mu to nemusí provést, ale byl ochotný to risknout. Věděl, že v tuhle chvíli se na povrch drala jeho statečnost a jeho slabost a strach byly zatlačeny do pozadí.
Nevědomky nahmatal v kapse medailon. Chvilku ho jen tak pozoroval…
Sotva dýchal. Hlava se mu motala a myslel si, že každou chvílí si pro něj přijde zubatá. Ústa měl suchá a v hrdle mu vyschlo. Nemohl se napít. Bylo to, jako kdyby mu to nebylo dovoleno. Zhroutil se na zem. Pozoroval kamenný strop nad sebou a naprosto ignoroval volání svého skřítka. On byl v tuhle chvíli jediný, kdo ho chápal a poslouchal ho. Byl jediný, kdo za ním stojí a jediný, kdo nevyzradí jeho tajemství.
"Kráturo," zachraplal.
"Já už to nechci…" protestoval, když se k němu skřítek přiblížil s další pohárem odporné tekutiny, ze které mu bylo zle.
"Ale pán to musí udělat!!! Donutil k tomu Kráturu!!" zvolal skřítek a lil svému pánovi do krku další pohár, naštěstí už poslední.
Napil se. Tekutina mu stékala mimo ústa, ale on to nevnímal. Pil stále dál a dál, dokud nebyl pohár prázdný.
V tu chvíli upadl do sladké náruče bezvědomí.
Probral se až o několik hodin později. Skřítek postával nervózně u něj.
"Kráturo, co se děje?" zeptal se. Už mu bylo o něco lépe, ale přeci jen se mu stále motala hlava.
"Pán omdlel. Krátura nevěděl co dělat, tak ho přikryl a nechal spát…" zašeptal tiše.
"Dobře. Budeme muset jít." Skřítek na nic nečekal a přivolal loďku, kymácející se kousek od nich.
"Ještě počkej…" namáhavě se postavil a přešel ke kamenné míse, která už byla prázdná. Na dně se třpytil obyčejný, stříbrný medailon, který však byl velice nebezpečný. Věděl to moc dobře. Jedním mávnutím hůlky nadzvedl medailon a položil ho na zem. Zamumlal další slovíčko a okamžik na to, už ležel vedle medailonu, další, naprosto totožný. Než položil falešný medailon na dno nádoby, nezapomněl k němu vložit ještě kus obyčejného pergamenu. Obyčejného, ale důležitého…
Pánovi zla
Vím, že budu mrtev dávno předtím,
než si přečtete tato slova,
chci ale, abyste věděl, že sem to byl já,
kdo odhalil Vaše tajemství.
Skutečný viteál jsem ukradl a hodlám ho zničit,
jakmile k tomu budu mít příležitost.
Očekávám smrt v naději, že až narazíte na někoho,
kdo bude schopen se Vám postavit,
stanete se opět obyčejným smrtelníkem.
R. A. B.
Vůbec netušil, proč zrovna tato slova napsal, ale jako kdyby ho to uklidňovalo.
"Očekávám smrt v naději, že až narazíte na někoho, kdo bude schopen se vám postavit…" Ještě před několika měsíci si myslel, že to on se mu postaví a dokáže světu, že není zbabělec, ale neměl na to sílu.
Jediné čemu se teď v tuhle chvíli dokázal postavit, byla smrt. Nebál se ji. Byl s ní smířený. Tak jako s kroky, které se okamžik na to, ozvaly v předsíni.
Naposledy se napil ze skleničky. Potom se hrdě postavil… V tu chvíli, přesně v ten jeden jediný okamžik, k němu doletěl zelený paprsek. Paprsek smrti, paprsek osvobození, paprsek, toho, že nebyl pouze tou šedou myškou ve Voldemortově světě… Paprsek, který dokazoval, že se umí životu postavit a nebát se.
Regulus Arcturus Black
1961 - 1980
"Očekával smrt, která pro něj byla vykoupením ze světa strachu a bolesti."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wil Wil | E-mail | 2. srpna 2006 v 19:56 | Reagovat

pěkné

2 Evany Evany | 2. srpna 2006 v 20:30 | Reagovat

fiiha :) nejdriv jsem si myslela, ze je to o Snapeovi ale pak mi to na nej prestalo sedet:) Je to vazne moc pekne...pusobive

3 gify gify | Web | 6. srpna 2006 v 12:35 | Reagovat

tak toto bola sila...ked sa to vezme s tejto strany chudak Regulus...

4 monster32 monster32 | 10. srpna 2006 v 11:41 | Reagovat

je to super

este viac si prehlbila aj moje tusenie ze ten medailon ukradol regulus

musi sa nechat mas proste talen dievca

5 AXQ AXQ | 12. září 2006 v 14:53 | Reagovat

Tak si teda mela pravdu, ta povidka je opravdu uzasna... Nevim, kde se to v tobe vzalo,a le ty tvoje depky bys mohla mit casteji, vis ze ja mam radsi pochmurne veci...

6 mishelka mishelka | 18. listopadu 2006 v 15:47 | Reagovat

dosli mi slova jednim slovo je to jednoducho NADHERA taketo pribehy sa mi strasne pacia

7 Annika_ Annika_ | Web | 7. ledna 2007 v 20:59 | Reagovat

Happy, je to geniální, je to bezva....jinak nevím co bych dodala, vše už jsem ti o té povídce řekla ;-)) ......zkrátka se ti moc povedla:)

8 Leni... Leni... | 26. ledna 2007 v 21:04 | Reagovat

parada.....presne takhle sem si to rpedstavovala ze to bude v dalsim dile....;).....jako bys mi ctela myslenky :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama