Když on ví a ona tuší... 1. část

21. září 2006 v 20:35 | happy |  Jednorázovka
Tak po delší době přidávám další jednorázovku.
On a ona... oni. Věčné téma, které má mnoho zpracování a já se rozhodla to taky zkusit. Jak to bylo podle mě??? Samozřejmě smutný začátek, nudný střed a zamilovaný konec...
Myslím, že k příběhu ani k postavám nic říkat nepotřebujete... Je to až moc lehké. :o))
Snaha byla a doufám, že se mi to aspoň trochu podařilo. Budu vděčná za každý komentář.
Děkuji moc, happy... :o)))
PS: Omlouvám se za případné gramatické chyby, který bude opravdu požehnaně, ale nějak se nemůžu pořád dokopat k opravě, chjo... :o/
PS: Není pro povahy milující smrt, zabíjení a mučení... Jedná se o neuveřitelný slaďák se špetkou bolesti.
Za případné umělecké "blbosti" (kterých bude požehnaně) se předem omlouvám...
Hezké počteníčko:

"Tohle nemá smysl…"
"Ale proč? Proč to nezkusíš?" ve svých očích měl naprosté zoufalství. I když nechtěl, celý se třásl… Třásl se strachy z dalšího odmítnutí, které už by bylo definitivní.
"Já…" zajíkla se.
Vzal její hlavu do dlaní. Samovolně se zatřásla. Tohle nechtěla. Nemělo to dojít takhle daleko.
"Podívej se mi do očí a řekni, že ke mně nic necítíš!" propaloval ji svým pohledem. Věděl, že on by ji to nedokázal říct a tajně v srdci doufal, že to ani ona nedokáže.
Bláhově si oba hleděli do očí.
Co má říct? Dokáže to! Vždyť ho nesnášela a vlastně ještě nesnáší, ale proč mu to nedokáže říct?
Musí, musí to udělat… Když to řekne, dá ji pokoj. Napořád! Už nebudou žádné hádky, žádné popichování, žádné facky… Ale chce to opravdu říct? To sama netušila.
Díval se na ni. V očích se mu třpytily slzy. Nebrečel, ale měl strach. Proč se tak bál o ni přijít? To co cítil k ní, necítil k žádné jiné. Přál si ji popadnout do náruče a vroucně políbit, ale nedokázal milovat sám. Na to museli být vždycky dva a on si přál, aby ona byla tím druhým…
Naprázdno otevřela ústa. Snažila se ze sebe dostat hlásku, ale mozek ji nepracoval. Jako kdyby se zastavil a odmítal poslouchat výplody blázna, který uvažoval jenom o hloupostech. Jediné, co slyšela bylo její, silně bušící, srdce. Bušící jako parní lokomotiva, která se v jeho blízkosti, rozjížděla ještě větší rychlostí.
"To nejde…" hlesla.
"Co?"
"Já nemůžu," první slza.
"Takže něco ke mně cítíš?" mírně se usmál. Opatrně se k ni přiblížil. Její hlavu stále držel v dlaních, přitom cítil, jak se celá třese. Věděl, že teď už je jen jeho. Začala k němu cítit něco většího a silnějšího než je nenávist… Doufal, že je to láska.
Několik centimetrů je dělilo od jejich prvního polibku. Poslední okamžik před tím, než se oba dva dostanou do ráje. Do ráje rozkoše, vášně a lásky…
"Ne!" vykřikla najednou.
"Tohle nejde!" vysmekla se mu. Odstoupila od něj, jako kdyby se ho bála… Jako kdyby si myslela, že je to něco odporného, něco, co se ji hnusí. Odstoupila, ale jenom proto, že se bála přiznat si pravdu. Pravdu o tom, že ho miluje.
"Ne! To nejde! Nesnáším tě!" vykřikla poslední slova. Hlas se ji třásl, přesto to ze sebe dostala. V tu chvíli, netušila, že udělala jednu ze svých největších chyb v životě.
"To není pravda…" zašeptal. "Lžeš!" vykřikl. Ne, to co slyšel, nemohla být pravda. Byl to určitě jenom nějaký hloupý sen. Vždycky tvrdila, že ho nesnáší, ale moc dobře věděl, že je to mezi nimi už jiné. Byl k ní milý, začal se chovat slušně, už nepoužíval kouzla na zmijozelské… Tak, co zase pokazil?
Dívala se na něj se směsí smutku, strachu i zloby. Změnil se a ona to věděla. Chtěla být jeho kamarádka, ale taky věděla, že to už v tuhle chvíli nejde. On ji bral jako něco víc a ona??? Kdo ví…
"Odpusť," zašeptala do ticha, nesoucí se celou chodbou. To už ji po tváři steklo nespočet dalších slz.
Naposledy se na něj podívala. V očích měl zoufalství. Svůj zrak upíral do dálky, jenom ne na ni. Proto pro něj bylo překvapení, když se otočil a ona byla pryč. Zase mu utekla a s tím se vrátily obavy, že o ni přišel navždy.
Ano, bude ji zase vídat ve škole, ale nic nebude, jako dřív. Aspoň pro něj ne. Nedokáže se tak na to dívat.
První slza…
Druhá slza…
Třetí slza…
Proud slz, který nejde zastavit. Teď chápal, jaké je to milovat, ale nebýt milován. Přitom netušil, že to všechno je to jenom lež, jen prachsprostá výmluva…
Běžela.
Nechtěla se zastavit, ale věděla, že jednou zastavit musí… Myšlenky na něj se vrátí tak rychle, že si to ani neuvědomí. Proč?
"Proč!!!" zakřičela do noční temnoty. Zhroutila se k zemi a dala se do usedavého pláče.
"Proč…" pronesla šeptem a slzy se ji nezadržitelným tempem linuly z očí. Ten příval nešel zastavit a ona se o to vlastně ani nesnažila.
Milovat… myslela si, že se zamiluje do milého, hezkého chlapce, který by pro ni udělal první poslední. Že si pro ni přijede princ na bílém koni, její ochránce a zastánce.
Přitom se ale zamilovala do jeho přesného opaku. I když…
"Vždyť je to on…" zašeptala nevěřícně. Celou dobu, tady byl. Čekal na ni a ona bláhová si myslela, že ten člověk se narodil jenom k tomu, aby ji ztrpčoval život. Ale narodil se k úplně jiné věci. Aby naplnil její život tím nejhezčím, co kdy člověk dokáže… Láskou.
"Tak co?" zvolal černovlasý chlapec se zářivým úsměvem. Ten ale najednou zmizel, když si všiml kamarádova pohledu. Zarmoucený, utrápený, zdrcený… Oči napuchlé od pláče vypovídaly o všem.
"Nevyšlo to, že?" odpověděl si sám.
"Tak pojď… Myslím, že vím, co ti pomůže," ani nečekal na odpověď. Vzal kamaráda kolem ramen a vydal se směrem ke kuchyni.
Jedno polechtání hrušky na obraze a oba dva se ocitly v místnosti, která jim mohla pomoct. Myslel si to, vždyť alkohol, dokáže odplavit všechny myšlenky a pocity… Hlavně myšlenky na ni.
"Siriusku…" snažil se vykoktat. Jazyk se mu lepil na patro, sotva dokázal promluvit, ale on se musel svému kamarádovi svěřit s tím, co cítí. S tím, co alkohol nedokázal odplavit, s tím, co nejde zapomenout…
"Hm?" zabručel jeho kamarád otráveně. Seděl ve vedlejším křesle. V ruce držel poloprázdnou láhev ohnivé whisky a sotva vnímal svého kamaráda. Pokusil se otevřít oči. Po chvilkové námaze se mu to přeci jen povedlo, přitom zaostřil zrak na jednoho ze skřítků pobíhajících kolem nich. Byl pro svého zdrceného kamaráda ochoten udělat cokoliv.
"Miluju ji!" vyhrkl ze sebe.
"Hm…" odvětil, neschopen jakéhokoliv slova. Zamžoural na něj očima. "Taky tě miluju," dodal těžce.
"Ale já tebe ne! Já miluju ji!!!" dostal ze sebe. "Slyšíš?" žďuchnul do svého kamaráda, kterému hlava právě spadla do zadu. Skřítci pro něj byli až moc rychlí.
"Slyšíš mě?" postavil se a vratkým krokem k němu došel. Žduchl do něj.
"Tak ji to řekni, a neotravuj…" vyžbleptl. Pootočil hlavu a nechal se vnést do říše snů.
"Máš pravdu!" křikl jeho kamarád. "Nebudu to nikomu tajit! Řeknu to všem a nikdo mi v tom nezabrání!" vykřiknul. Vratké nohy ho však neudržely a on se spadnul. Naštěstí pro něj, do měkkého křesla…
"Ale až za chviličku…" dodal a po vzoru kamaráda taky usnul.
Sladké sny se ho však nedržely dlouho. Viděl ji i tam. Připadal si jako blázen… Blázen, který nedokáže myslet na nic jiného... Jen na ni. Na její ryšavé vlasy, hebkou sametovou pleť, na její krásné smaragdové oči. Oči, které se vesele smály na celé kolo. Ale teď si začínal uvědomovat jednu věc. Při posledním pohledu v nich nebyla radost. Bylo to něco jiného. Smutek, strach, ale něco dalšího, něco něžnějšího a krásnějšího… Láska.
Prudce se vymrštil na nohy. Roztěkaně se díval po celé kuchyni. Jako kdyby si myslel, že ji tady najde.
Hlava se mu točila a cítil, že alkoholu má v krvi víc než dost, ale musel. Musel za ní jít a říct jí to. Znovu se jí zeptat. Když ne teď, tak nikdy… Vratkým krokem se vydal k Nebelvírské věži…
Divil se, že byl schopný ujít takovou dálku bez toho, aniž by ho chytil nějaký z profesorů nebo Filch. Přeci jenom už byla jedna hodina ráno…
Ale v tuhle chvíli mu byl Filch nebo jakýkoliv profesor ukradený. Před sebou měl jediný cíl.
"Musím jí vidět. Určitě mi lhala!"
"Blbost. Smiř se s tím! Nesnáší tě, sama ti to řekla…"
"Ale já vím, že mi lhala!"
"Nefandi si."
"Ne, má mě ráda. Miluje mě… Jen si to bojí přiznat!"

Dál už debatu se svým svědomím nerozvíjel, protože se dostal před vchod vedoucí do společenky.
"Mladý pane, nevíte, kdy se chodí domů? Už je dávno po večerce!!!" křikla na potácejícího se studenta. Ten na ni zamžoural očima. Sice měl brýle, ale i tak, díky alkoholu v krvi, špatně viděl.
"Agrea Denus," zachraptěl.
"Cože?" Buclatá dáma se více naklonila.
"Agrea Denus!" křikl a přitom se pořádně držel při zdi. Hlava mu dělala čím dál tím větší kotrmelce. Navíc se k tomu začal přidávat i žaludek.
Buclatá dáma si odfrkla. Nejdřív se zdráhala, ale pak přeci jen nočnímu opozdilci otevřela.
Potácivě se "doplazil" dovnitř. Udělal první krok na schody vedoucích do dívčích ložnic, ale v tu chvíli si uvědomil, že udělal hloupost. Jen co se jeho noha dotkla prvního schodu, schodiště se proměnilo na skluzavku. Nohy mu v tu chvíli vypověděly službu a on se, jak široký tak dlouhý, rozplácl na zemi.
Chvíli jen tak seděl a pozoroval strop nad sebou. Po asi desátém pokusu dostat se do dívčích ložnic, to vzdal. Nemělo to smysl. Zbývala poslední možnost. Když nechce Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi…
Opatrně se postavil na křeslo kousek od něj. Sice se s ním celá společenka houpala, ale kašlal na to. Napřímil se, zhluboka se nadechl a…
"Sonorus! Lilyan Evansová! Ta je pro tebe!" vykřikl.
V tu chvíli se celou Nebelvírskou věží začali ozývat tóny, nádherné, ale falešně zpívané písně.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Evany Evany | Web | 21. září 2006 v 21:19 | Reagovat

Boziiiiiii:o) smutny zacatek ale ted uz to zacina byt oooopravdu krasne:o)

2 Lupi Lupi | Web | 21. září 2006 v 21:43 | Reagovat

Uaaau! úžasné! vo všetkom suhlasim s Evany - smutno-krásny začiatok a koniec bude utčo ešte lepší:D

3 FeFka FeFka | Web | 22. září 2006 v 13:43 | Reagovat

james je super:))) chudacik to ale je teraz :((

4 Mimodena Mimodena | E-mail | Web | 22. září 2006 v 19:29 | Reagovat

Tohle je super povídka už se těším na pokračování,´doufám že bude brzy.

5 jules jules | 22. září 2006 v 21:00 | Reagovat

uuuzasnééé hned idem citat pokracovanie

6 Neli Neli | Web | 23. září 2006 v 22:27 | Reagovat

paráda!!! boží, super, úžasný!!! fakt dokonalý!! tyjo... sem se do toho úplně vžila!! :D krása, happy, krása... du na pokráčko!

7 ajushka ajushka | 22. listopadu 2006 v 17:25 | Reagovat

Jaj už se těším na pokračování.... jdu do toho...

8 Nika (Verča) Nika (Verča) | E-mail | Web | 11. prosince 2007 v 18:00 | Reagovat

:oD.. sem zvědavá jak to bude pokračovat... :o)

9 lilyevans1 lilyevans1 | 9. února 2008 v 12:21 | Reagovat

Dobreeeeeeeeeeee

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama