10. kapitola - Jak se to mohlo stát mně?

29. října 2006 v 12:06 | happy |  Taková normální holka

Konečně další kapitola... Dočkali jste se... :o)
Musím říct, že tahle kapitola je taková... nevím jak to říct, mám z ní dost smíšené pocity. Na jednu stranu se mi moc líbí, na stranu druhou si myslím, že je až moc přehnaná. Mno, to už ale posuďte sami...
Začínáme tak, kde jsme minule skončili... :o)
A ještě jedno malé věnování... Jane a mým "pindíkům" Nelien, Kristine a Lupi a samozřejmě všem, co tohle to čtou... :o)))

"Ale, ale… kohopak to tu máme?" ozvalo se za ní. Ten slizký, úlisný hlas poznávala na kilometry daleko…
Pomalu se otočila. Černé havraní vlasy, tmavé oči plné zhnusení a odporu. Bellatrix Blacková a samozřejmě její nejlepší kamarádky.
"Nejdřív jsem tě nemohla poznat, ale seš to ty, Portmanová…"
"Co chceš, Blacková," šeptla Denise, ale dost hlasitě na to, aby ji Bellatrix slyšela. Ta překvapivě zvedla jedno obočí, jako kdyby nemohla uvěřit vlastním uším.
Její kamarádky si začali něco mezi sebou špitat. Věděli, že tohle nedopadne dobře.
"Ale, ale holčička si chce hrát, co?" zašklebila se a přistoupila o několik kroků blíž.
"Nesmíš se bát! Postav se životu čelem a neutíkej před ním!" v tuhle chvíli si vzpomněla na slova Beky. "Má pravdu, nesmím se nechat zastrašit!" proletělo ji hlavou.
"Dej mi pokoj," zavrčela na ni výhružně. Ani ona sama svůj hlas nepoznávala. Třásla se… Ano, bála se jí, ale věděla, že to nesmí dát najevo.
Bellatrix se na ni šokovaně podívala. Ale velice rychle ji výraz z obličeje zmizel a nahradil ho jiný výraz… chladný a bezcitný. Ten, který tak ráda používala.
Jejich obličeje byli vzdálené jenom několik málo centimetrů. Většina lidí je už pozorovala, ale ani jedna z nich je nevnímala.
Denise se ji stále hrdě dívala do očí. I když to bylo hodně těžké, pozorovat ty tvrdé a chladné černé oči, neuhnula. Tak jako Bellatrix, která pozorovala ty její. Zračila se v nich odvaha a hrdost. Samotnou ji to překvapilo. Vždycky ji považovala za ubožačku, ale teď… Věděla, že brzy to bude její velká sokyně. Je na čase s tím něco udělat. Nedovolí, aby se ji nějaká malá mudlovská špindíra stavěla do cesty.
Naklonila se k ní ještě blíž.
"Nepleť se mi do cesty, ty hnusačko…" zavrčela ji výhružně do ucha. Denise přeběhl mráz po zádech, začala se třást od hlavy až k patě, ale nedala to na sobě znát. Nesměla se vzdát. Slíbila si, že už ji nikdo nebude urážet…
"Já se tě nebojím, Bello…" šeptla ji do ucha. Hlas se jí třásl, ale i přesto to dokázala říct dost přesvědčivě. Navíc věděla moc dobře, že Bellatrix nemám ráda, když ji někdo říkám křestním jménem, pokud to nemá dovoleno.
Sledovala výrazy v jejím obličeji. Nejdřív šokovaný, pak překvapivý a nakonec rozzuřený.
Naštvaně ji chytla pod bradou a vytáhla svou hůlku.
"Tak pozor, holčičko, nezahrávej si se mnou…Nemysli si, že když máš nové vlasy a oblečení, že se změníš. Pořád budeš ta stejná ubožačka, jakou si vždycky byla…" ušklíbla se.
"Bello, to nemá smysl," ozvala se za ní jedna z kamarádek, která vycítila nebezpečí. Kdyby na ni zaútočila, Brumbál by se to lehce dozvěděl a pak by je mohli vyhodit ze školy.
Bellatrix, nejdřív chvíli zvažovala její slova, ale pak ji přece jenom pustila. Pohrdavě se na ni podívala a otočila se k odchodu.
Denise si oddechla, takže vůbec netušila, co chce Bellatrix udělat. Ta se totiž ještě zastavila, vzala skleničku ohnivé whisky od své kamarádky a celý její obsah vylila na Denise. A že ji nebylo zrovna málo…
Všechny její kamarádky se, jako na povel, začali pohrdavě smát.
Ten smích ji drásal duši na tisíce malých kousíčku. Nebylo ji vůbec do smíchu, ale spíš do pláče… Spolu s kapkami hořké whisky, ji po obličeji začaly stékat i slzy hořkosti… Opět se cítila potupená a osamocená. Nebyl tady nikdo, kdo by se jí zastal… Nikdo, kdo by ji pochopil a pomohl ji.
"Proč jsem sem lezla?" zanadávala si v duchu.
"Neboj se jí…"
"Jsem slaboch, nedokážu to…"
smutně sklopila hlavu a snažila se zastavit ještě větší příval slz do očí.
Sirius to všechno z povzdálí pozoroval. Viděl, jak se Denise chová a vůbec nečekal, že by mohla být někdy tak hrdá a postavit se zrovna Bellatrix. Musel uznat, že se hodně změnila. Nejenom zevnějškem, ale i svou povahou. Už to dávno nebyla ta malá umolousaná holčička. Právě dokázala, že je mnohem víc než kterákoliv jiná, co kdy znal…
Zarazil se. Jak ve zpomaleném záběru sledoval, jak se Bellatrix otáčí k odchodu, jak bere od své kamarádky sklenku s whisky a jak celý její obsah vylívá na Denise.
Vystartoval směrem k nim, protože věděl, že tohle nemůže dopadnout dobře.
Než se však stihl dostat až k nim, byla Denise pryč.
"Siriusi, co ty tady?" vyptávala se Bella, která se snažila popadnout dech se smíchu, který ji popadl.
"Dej jí pokoj, Bellatrix…" zavrčel na ni výhružně a naprosto ignoroval její předchozí otázku.
"Co? Co to… Ne, snad mi nechceš říct, že si tady byl s tou špindírou?"
Když viděla Siriusův tvrdý obličej, začala se znovu zplna smát.
"Takže je to pravda… Ty a ta malá špindíra tu jste spolu. Tak to je gól…"
V tu chvíli Siriusův pohár trpělivosti přetekl plnou mírou. Tvrdě ji popadl za paži a přitáhl si ji blíž k sobě, aby ho dobře slyšela.
"Au, Siriusi, to bolí…" ozvala se dotčeně. Sirius ji však naprosto ignoroval její snahu dostat se ze sevření, místo toho ji k sobě ještě víc přitáhnul.
"Teď dobře poslouchej… Nech Denise na pokoji, jinak za sebe neručím."
"Pche, myslíš, že se tě bojím… A copak mi uděláš? Modřinku na ruce?" zašklebila se.
Ještě víc stisknul její paži. Bellatrix sykla bolestí. Cítila, že ji ruka pomalu, ale jistě začíná modrat.
"Tohle nebude jenom modřinka. To mi věř…" řekl ji výhružně. Věděla moc dobře, že tohle nejsou jen tak laciné výhružky. V jeho očích viděla tolik odhodlání a tvrdosti. Byl to Black a když se mu někdo stavěl do cesty, lehce dokázal odstranit překážky. V tomhle nikdy svou rodinu nedokázal zapřít. Mohla si být stoprocentně jistá, oba totiž byli stejně tvrdí, paličatí a neústupní…
Pomalu pustil její paži. Bellatrix si ji okamžitě začala třít, protože ji neuvěřitelně bolela. Ještě na ni vrhl poslední zhnusený pohled a pak se vydal, co nejrychleji, najít Denise.
Klopýtala tmou. Vůbec netušila, kam jde nebo co bude dělat. Jen šla stále vpřed a snažila se nevnímat ostrou pachuť whisky smíšenou s jejími slzami… Myslela si, že se všechno ze dne na den změní. Najde si spousty přátel, pozná nové věci okolo sebe… prostě že pochopí, jaké je to žít a nebýt ta malá myška v ústraní velkého světa. Pletla se…
"Nemysli si, že když máš nové vlasy a oblečení, že se změníš. Pořád budeš ta stejná ubožačka, jakou si vždycky byla…" tahle věta Bellatrix, se ji v hlavě omílala pořád dokola a dokola.
"Má pravdu!"
"Nemá! Neboj se jí!"
ozval se druhý hlásek.
"Ale co dokážu? Nikdy nebudu tak úspěšná a krásná jako je ona!"
"To není pravda… Nevzdávej to!"
promluvil opět hlásek, ale tentokrát o mnoho slaběji, než předtím.
"Ale je…" zašeptala do noční temnoty.
Ocitla se v malém parčíku, ve kterém svítila poslední pouliční lampa. Ale i ta vypadala, že každou chvílí zhasne. Světlo poblikávalo, ale ona to nevnímala. Zhroutila se na lavičku. Obličej schovala do dlaní a čekala…
Na co? To sama netušila. Snad na to, aby mohla odporovat svému hlásku v hlavě, ale ten se neozýval. Ukřičelo ho její druhé, silnější já. Ale které to bylo?
V tuhle chvíli si přála jediné. Zmizet z toho odporného světa čistokrevných kouzelnických rodů a žít normální, obyčejný život. Chtěla být jen taková normální holka…
Začali se ji klížit víčka. Únava pomalu začala činit své. Automaticky se natáhla na lavičku a zavřela oči.
Věděla, že by tady neměla ležet. Byl už přeci jen říjen a docela velká zima. Tohle však přestala rázně řešit. Nemá to smysl… Je teď jenom ona - obyčejná holka s pošramocenými city a jedna stará polorozpadlá lavička. Nic víc, nic míň…
Teď nebude žádná Bellatrix, žádné nesplněné sny, žádní kamarádí, žádný Sirius… S myšlenkami na něj, pomalu začala upadávat do stavu snění a vytoužených představ.
Procházel už třetím parkem, ale pořád ji nemohl najít. Kam se mohla jenom ztratit? Začínal ztrácet nervy. Co když ji něco stalo a teď někde leží a zoufale volá o pomoc? Co když ani nemůže volat o pomoc… Pomalu ale jistě se ho začala zmocňovat panika.
Zamířil do dalšího parku. Jediná pouliční lampa ho osvětlovala, proto věděl, že hledání tady bude těžké…
"Nesmí se ji nic stát. Nemůžu o ni přijít," zašeptal tiše a ještě rychleji zamířil ke zdroji světla. Nechápal to, byl zmatený. Ještě nikdy se tak o nikoho nebál. Proč zrovna tak o ni? Změnil se. Hodně… To ona ho změnila, i když si to nechtěl přiznat, začal ji mít rád. Měl ji rád, než ostatní holky se kterými dřív chodil… Bylo to jiné, zvláštní. Nedokázal to popsat.
"Náš slavný Casanova - Sirius Black, se nám zamiloval!" vzpomněl si na Removu nedávnou větu. Opravdu? Dokázal člověk, jako on milovat? Je Black, ti nikdy nedokázali milovat. Možná vášnivě, ale nikdy ne z pravé lásky…
I když… On se distancoval od své rodiny, byl jiný… Řekl své rodině ne, tak proč neříct ano, svým citům?
Těmito myšlenkami se zabýval celou cestu až k vysoké lampě. A když došel k rozpadlé lavičce, srdce mu poskočilo radostí. Byla tady. Pořád stejně krásná a s tím nejlaskavějším srdcem na světě, jaké kdy viděl.
Klekl si k lavičce. Chvíli uvažoval nad tím, jestli ji vzbudí, ale nechtěl rušit její krásné sny. Poznal to z jejího úsměvu, který se ji vlnil na rtech.
Pozoroval ji. Jen tak klečel na zemi a díval se na ni. Proč byla tak jiná, ale přitom stejná jako každá druhá? Proč si ho tak dokázala omotat kolem prstu.
Na její hebkou pleť dopadaly oranžové stíny pouliční lampy, které tvořili všechny možné stíny. I kdyby ji celý obličej zahalil stín, pořád by věděl, že tam je… Krásná, jak na vzhledu, tak na duši… Teď už to věděl… A přesně v tuhle chvíli, poprvé v životě ochutnal, jaké to je, být doopravdy zamilovaný…
Lehce ji pohladil po vlasech... Denise se trošku zavrtěla, ale spala dál. Asi se ji nechtělo pryč z toho krásného snu. Naprosto ignorovala zimu, která začala vládnout temnou nocí. Studený vítr začínal být čím dál víc nesnesitelnější…
Naklonil se k ní ještě blíž. Lehce nasál její jemnou jahodovou vůni a pak ji jemně, rychle ale přesto něžně políbil na rty.
Zabralo to. Denise se sice nechtělo moc otevřít unavená oční víčka, ale jinak to nešlo. Když si všimla Siriuse, sklánějící ho se nad ní, nejdřív se lehce usmála. Musela si vzpomenout na sen, který se ji právě zdál. Byl o něm…
Ale pak rysy v její tváři ztvrdly a ona posmutněla.
"Co se děje, Denise?" zeptal se.
"Ale nic…" zamumlala tiše a posadila se. Byla ji strašná zima, proto se ještě více zachumlala do kabátu. Na druhou stranu tak chtěla schovat i slzy, které se ji při vzpomínce na dnešní večer, začali opět drát na povrch.
"Siriusi, víš… Asi jsme sem neměli chodit… Nebo sem spíš neměla chodit já…" řekla se zrakem upřeným někam do tmy.
"Proč to říkáš?" zkoumavě se na ni zahleděl. Dívala se do prázdna.
"Já sem nepatřím. Do světa, kde každý něco znamená. Kde je důležitá čistá krev, do světa kde být krásný, znamená být i ten nejoblíbenější… Vždyť já jsem jenom normální holka, která nemá nic. Jen svůj starý, rozpadající se, foťák…" smutně se pousmála.
"To není pravda a ty to víš… Máš něco víc než ostatní…" řekl tajemně a i on svůj zrak otočil do míst, kam nepadalo žádné světlo.
Zkoumavě si ho prohlížela. Byl jiný. Tichý, zamlklý… smutný, zklamaný? Ale proč? Vždyť mu mohlo být jedno, jak je na tom ona. Byla do něj zamilovaná už rok, ale tahle láska byla spíše dětská… Teď už dospěla a city k němu se změnily. Nedokázala to popsat. Bylo to něco podobného jako u Simona, ale bylo tam ještě něco víc… Bylo to silnější a každý dnem s ním to sílilo ještě víc…
Ale s ním tady bylo ještě něco víc… Strach… Zase ji hlodal ten červíček, který ji namlouval, že ji využije, ale na druhou stranu, na něm poznala, že se k ní chová jinak… Ale jak? Pozná to někdy?
"A co?"
"To co ostatní z čistých kouzelnických rodů skoro nepoznali. Umíš dát ten cit… Umíš milovat i nenávidět, protože máš srdce…" zašeptal do nočního ticha. Měl pravdu, on sám nikdy nepoznal, jaké to je mít srdce. Ale toužil potom.
"Bojíš se?" ozval se z ničeho nic.
"Ty si to myslíš, že?" odpověděla.
"Denise…," teprve teď se k ní otočil. Klekl si před ní… Zadíval se do jejích očí a pevně ji chytil za ruce. "… bát se musí každý člověk, ale nesmíš se nikdy vzdávat. Každému člověku se do cesty stavějí překážky, tak je překonávej. A věř mi… Vždycky tady budu, abych ty překážky mohl překonávat s tebou…" jemně se na ni usmál. Vůbec netušil, kde se to v něm bere, ale chtěl to tak, to věděl najisto.
Denise byla za jeho slova vděčná. A taky musela v hloubi duše uznat, že má pravdu. Vzpomněla si na slova své maminky, ještě předtím než zemřela: "Život nejde vidět jen růžově nebo černě… Vždy se tam objeví nějaká překážka, která je nutná překonat. Ať už se jedná o lásku nebo o smrt…"
"Máš pravdu, mami..." zašeptala tiše.
"Říkala jsi něco?"
"Jen, že máš pravdu…" na tváři se ji rýsoval mírný úsměv.
"No, vidíš, hned ti to víc sluší, když se směješ…" lehce ji pohladil po tváři a Denise se znovu celá roztřásla. Tentokrát to ale nebylo zimou, ale Siriusovým jemným dotekem.
Opatrně se přiblížil. Je to pravá chvíle? Má to udělat? Život je risk… Musí se riskovat… Přiblížil se ještě blíž… Jejich obličeje byli vzdálené jen několik málo centimetrů.
Pozorovala jeho nádherné, černé oči, hluboké jak temný oceán. Bylo v nic něco zvláštního. Cit, tak pro všechny důležitý. Láska…?
Jemně uchopil její tvář do dlaní. Přitáhl si ji ještě blíž k sobě…
Cítila jeho teplý zrychlený dech na svém krku. Jemně přejížděl rty po její sametovém krku, který častoval letmými polibky. Denise slastně přivřela oči… V tuhle chvíli nebyla schopná jediného slova, jediného činu… Naprosto se nechala unášet jeho motýlími polibky, které však najednou ustaly.
Věděla, co přijde. Opatrně pootevřela oči… Jemně se na ni usmíval. Přiblížil se k ní ještě blíž… kousek, kousíček zbýval… když v tom… jejich rty splynuly v jedny. Spojil je polibek, plný lásky a něhy. Přitáhl si ji blíž k tělu a ona mu prsty zajela do vlasů.
Sirius si myslel, že v tomhle bude naprostý laik, ale překvapilo ho, s jakou intenzitou se do polibku ponořila… Byl tak procítěný, jiný než ostatní, které dával… Tenhle mu totiž byl poprvé v životě dán z pravé lásky…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 arex.m arex.m | 29. října 2006 v 12:15 | Reagovat

dokonalý, úplně mi to vyrazilo dech

2 arex.m arex.m | 29. října 2006 v 12:16 | Reagovat

a navíc mám první koment:-)

3 Jane Jane | Web | 29. října 2006 v 12:40 | Reagovat

jůůůů to je náááááááááááádhera! a moc děkuji za věnování! tahle kapitolka se mi totiž abych se přiznala líbí ze všech nejvíc:)

4 happy happy | 29. října 2006 v 12:53 | Reagovat

Díky moc... :o) Co víc na to říct??? :o)))

5 Gil-galad2 Gil-galad2 | Web | 29. října 2006 v 13:03 | Reagovat

kráááááááááááááááááááááááááááááásaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa ach ta romantika :-)

6 Kristine Kristine | Web | 29. října 2006 v 13:44 | Reagovat

ehmmmmmmmmm......som mimo.......ešte stále....ty máš zmiešané pocity? a čo mám povedať ja! toto je tá najkrajšia kapitola, ktorú som od teba čítala, vážne! od začitku dokonca to bolo také silné! ja som teraz v takom stave-presne je to infarkt!!! ťažko dýcham. nádych, výdych, nádych....ešte raz ti opakujem, bolo to nádhernéééééé!!! a mooc ďakujem za venovanie=)))))))

7 annika_ annika_ | Web | 29. října 2006 v 15:52 | Reagovat

jůůůů supéér.....:)) ani nevím co bych měla jiného říct

8 Páája Páája | Web | 29. října 2006 v 16:59 | Reagovat

Naprosto skvělý!!!Vyrazila jsi mi dech.....

9 Ili Ili | E-mail | 29. října 2006 v 17:56 | Reagovat

panebože já nevim co na to říct...je to uplně nejlepší!fakt se mi u toho uplně zastavil dech jak je to skvělý!!!piš dáááál prosím:)

10 Neli Neli | Web | 29. října 2006 v 21:38 | Reagovat

áááááááááááááááchicháááááááááách :D pane bože!! to je nádhera!! nejlepší kapitola!!!!! tyjo....já sem úplně mimo... tos mi zase dala.... je to dokonalý a já nevim co mam ještě napísat!!! prostě sem naprosto vedle, musim se vzpamatovat.... a siri je tááák sladkej... jej jak ten je úžasnej.... hmm.... já se roztééékám!! :D a moooockrát ti děkuju za věnování!!! fakt dík, ty hapyndíku jeden :DD

11 Akallabeth Akallabeth | 29. října 2006 v 22:11 | Reagovat

Páni....to je...úžasné! nic víc ze sebe asi nedostanu. Ten konec byl překrásný....

12 Gify Gify | Web | 30. října 2006 v 16:47 | Reagovat

...................ja nemám slov...happy to to to to to bolo tak krááááááááááááááááááááááááásnučkéééééééééé...ja ja ja wow....nádhera....

13 Lauritte Lauritte | E-mail | Web | 30. října 2006 v 18:31 | Reagovat

téééda, já jen zírám! dokonale, dokonale!!!:))))

14 Ili Ili | E-mail | 30. října 2006 v 21:55 | Reagovat

Ahojky, za jak dlouho vidíš další kapitolku?

15 Lupi Lupi | Web | 30. října 2006 v 22:35 | Reagovat

o... o.... o.... :O

Tak toto bolo... uplne... naprosto... dokonale. Najlepsia kapitola. Ten koniec... uz viem o čom sa mi bude večer snivať...

inak, vdaka za venovanie pindík:D

16 nomi nomi | 31. října 2006 v 12:05 | Reagovat

och happy tak toto ma dostalo konecne sa aj denis prihodilo nieco tak krasne a tak uzasne ako je laska

a ja sa tak tesim s nou a chcem dalsie a dalsie pokracovanie

17 Lizz Lizz | Web | 31. října 2006 v 16:13 | Reagovat

Tak to bylo sladký!! Já už na jejich polibek čekala tak dlouho, že už jsem myslela, že se nedočkám:) Ale bylo to parádní, jako vždy:)

Jen - Lizz zase rejpe - doporučuju šetřit ... zbytečně si tím dělíš i celistvý text:) (ale znáš mě, abych zase do něčeho neryla:), je to jen detail)

18 happy happy | 31. října 2006 v 16:50 | Reagovat

Díky moc všem!!! Heh, no vidíte a já myslela, že to bylo moc přehnaný, mno ale jsem ráda, že se mi to povedlo...:o) Ještě jednou díky, ani nevíte, jak se z vašich komentů červenám!! :o)

Ili, kdy bude další kapitola netuším... ve škole toho mám hodně,ale víkend bych měla mít poměrně volný, tak snad možná, ale nic neslibuju... :o))

Lizz a musím se přiznat!!! Já nejvíc byla nadšená z tvého komentu!! :o))) Miluju to tvoje rytí... chjo, to víš, aspoň někdo mi musí srazit hřebínek... Jen -Lizz reje- a  -happy s tím svým pidimozkem- opět nechápe, copak ji to vlastně chtěla říct??? Jako že nemám psát zbytečně dlouhé kapitoly??? :o))) Chjo, to jsem celá já...

19 blesková Cornelie blesková Cornelie | Web | 1. listopadu 2006 v 16:12 | Reagovat

To jenádherné!! :)) prostě ..:)) nemám slov..:)) bože... já cu taky Milovat a být Milována.. :(

20 Ili Ili | E-mail | 4. listopadu 2006 v 13:04 | Reagovat

Tak co už píšeš pokráčko?:)

21 happy happy | 4. listopadu 2006 v 20:05 | Reagovat

No, ono pokráčko je napsané. Je to totiž stará povídka, ale musím ji upravit a nějak nestíhám... mno, ale budu se snažit... :o)))

22 Ili Ili | E-mail | 7. listopadu 2006 v 19:32 | Reagovat

Už se nemůžu dočkat další kapitoly!!!! :)

23 šarlot šarlot | Web | 11. listopadu 2006 v 23:03 | Reagovat

jednoduše nádheréééééééééééééééééééééé,fakt krásný

24 Ili Ili | E-mail | 12. listopadu 2006 v 20:03 | Reagovat

ahojky, tak jak to vypadá s další kapitolou?

25 happy happy | 14. listopadu 2006 v 23:09 | Reagovat

Tak právě se mi ji konečně podařilo zdárně dodělat... takže ještě poslední úpravy a zítra tady bude... :o)

26 Ililik Ililik | E-mail | Web | 30. září 2007 v 13:24 | Reagovat

Happy, teď jsi mi vyrazila dech. Celou kapitolku jsem přečetla jedním dechem a ještě pár chvil tupě zírala na slovo Komentáře. Bylo to neuvěřitelně plné pocitů. Bezvadně jsi popsala, jak se Sirius cítí, co ho trápí. Prostě dokonalá kapitolka se vším všudy. Uf...z tohohle se jen tak nevzpamatuju...krááááása

27 Nika (Verča) Nika (Verča) | E-mail | Web | 13. prosince 2007 v 18:12 | Reagovat

to je krása... upe.. ty ve nemůžu popadnout dech.. upe sem to s Denise  a Siriusem prožívala.. no prostě krásný.. :'o) sem dojatá.. :o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama