18. kapitola - Něco končí, něco začíná 1/2

21. září 2007 v 22:00 | happy |  Taková normální holka

Abych se přiznala, vůbec jsem vám to nechtěla říkat, ale nebudu taková potvora. Jen doufám, že mě za to nikdo nebude chtít ukamenovat.
Takže... Toto je poslední kapitola! Kruté, že? Bohužel pravdivé...
Ještě mám připravený takový krátký epilog, jinak je to opravdu vše.
Zdá se to neuvěřitelné, ale po více než roku se mi toto dílo podařilo dopsat! ;o)
Přeji příjemné chvíle u poslední kapitoly a prosím o komentáře! *psí oči*

Nástupiště 9 a ¾ se opět hemžilo studenty. Vánoční prázdniny skončily a bylo načase nastoupit zpátky do školy. Některým se do školy nechtělo, jiní se tam těšili. Jedni z mála, kteří se do Bradavic opravdu těšili, byli i Denise se Siriusem. Věděli, že teď můžou spolu trávit veškerou volnou chvilku, kterou jim nikdo nevezme. To, co k sobě cítili kdysi, bylo nic, v porovnání s tím, co cítili teď. Nedokázali bez sebe být ani na chvíli.
Denise hodila sázku už dávno za hlavu. Připadalo ji to jako hloupý sen, který se už určitě nebude opakovat. Věděla to teď ještě víc než předtím.
Sirius pochopil, že se změnil. Možná se choval jako blázen, ale věděl, že se chová jako zamilovaný blázen. Tohle ještě nikdy necítil a taky se tomu nebránil. Tak nádherný pocit ještě nezažil.
Ruku v ruce spolu vcházeli na nástupiště. Několik přihlížejících se na ně udiveně podívalo. Nejvíc překvapená však byla Bellatrix Blacková. Ta svým ostřížím zrakem plným znechucení projížděla nástupiště a když uviděla zamilovanou dvojici, zůstala šokovaně stát na místě. Nevěděla, co si má myslet.
"Ahoj, Bellatrix," zvolal zvesela Sirius. Bellatrix nebyla schopna odpovědět. Chtěla mu odseknout něco nepěkného, ale při pohledu na jeho partnerku, se ji slova ztrácela v ústech. Vypadali tak… šťastní. To slovo se jí příčilo v ústech.
"Copak? Snad jsme nepřestali mluvit?" zašišlal na ni. Pak se zasmál svým obvyklým štěkavým smíchem a zamířil si to do vlaku.
Bellatrix Blacková si přišla jako ten největší ztroskotanec. Chtěla je oba zničit, ale dokázala jedině pravý opak. Pochopila, že ti dva k sobě přilnuli ještě víc. Znechuceně se ušklíbla, otočila se na podpatku a odešla do vlaku.

***
Denise se Siriusem prožívali své nejšťastnější období. Byl duben a oni spolu byli už víc než čtyři měsíce. Přesto se jeden druhého nedokázali nabažit. Jiní by si začali lézt krkem už po měsíci, oni však bez sebe skoro neudělali krok. A to i při učení, když se blížily zkoušky OVCE.
Denise zrovna seděla s Lily a Markusem u snídaně a čekala, až se objeví kluci. Ti vždycky chodili pozdě, to u nich bývalo zvykem.
"Lily, vypadáš nějak unaveně," ozvala se Denise, když pozorovala svou kamarádku. Pod očima měla nepatrné kruhy a neustále zívala
"Ale, nějak jsem se nevyspala… V noci jsem si ještě opakovala obranu. Nevím, mám strach, že z ní asi neudělám OVCE," řekla rozmrzele.
"Co blázníš? Ty a z obrany? Co mám říkat teprve já?" odvětila Denise. Pak se hladově zakousla do svého toastu.
"Dobré ráno, krásné dámy. Ahoj, Markusi!" ozval se Sirius, který už dorazil i s ostatními Poberty. Začal se taky bavit s Markusem. Byl to docela prima kluk, i když Markus s ním nejdřív neuměl najít slovo. Aféru se sázkou nejdřív nedokázal přenést přes srdce. Přesto i on potom uměl odpustit, hlavně po přímluvě Denise.
Sirius se okamžitě uvelebil vedle své přítelkyně a začal na talíř házet vše, co mu přišlo pod ruku.
"Víš, co nechápu?" řekla Denise. Sirius udiveně nadzvedl jedno obočí, zrovna když se cpal smaženými vajíčky.
"Nechápu, kolik vy chlapi toho dokážete sníst, aniž by jste pak přibrali," pokývala hlavou. Sirius se nevině usmál a zhltnul další kus chleba.
"To víš, máme rychlejší spalování," řekl a přitom se šibalsky usmál. Denise ho lehce plácla přes záda a dál to nekomentovala.
Sirius chtěl ještě něco namítnout, ale vyrušilo ho šustění křídel sov, které se zrovna snášely ke svým majitelům. Jedna z nich přistála přímo před Denise.
Ta v ní okamžitě poznala rodinou sovu, Hermese.
"Píše mi táta," řekla a spěšně sově odvázala dopis z nohy. Pak Hermese obdarovala kouskem svého toastu. Sova vděčně zahoukala a odletěla pryč.
Denise otevřela dopis a okamžitě začala číst:

Milá Denise!
Do konce školního roku ti sice zbývají ještě dva měsíce, ale rád bych tě viděl ještě před ukončením roku. Vím, že někdy v červnu, po zkouškách, byste měli mít výlet do Prasinek. Byl bych rád, kdybychom se tam setkali. Jen my dva. Rád bych si s tebou promluvil.
Nemusíš si ale dělat starosti, nespěchá to zas tak akutně. Hlavně si teď nelam hlavu nad tím, co se děje.
Ze všeho nejvíc, se musíš soustředit na zkoušky. Vše se včas dozvíš, neboj.
Dej zpět vědět, jestli budeš moct přijít.

Líbá táta…
PS: Pozdravuj ode mne Siriuse a všechny ostatní.
Denise se nepatrně zachmuřila. O čem by s ní chtěl mluvit? Tyhle tajnosti neměla ráda. Psal ji, ať si z toho nedělá hlavu, ale to nedokázala. Dopis ji nasadil brouka do hlavy a ona nad tím musela přemýšlet.
"Děje se něco?" zeptal se Sirius, když si všimnul jejího zachmuřeného výrazu.
"Nevím, píše mi táta. Chce se mnou mluvit."
"A o čem?"
"To mi právě nenapsal… Mám z toho nepříjemný pocit."
"Nemusíš se ničeho bát. Kdyby to bylo opravdu vážné, dá ti vědět hned, ne?" Sirius se ji snažil uklidnit.
"Máš nejspíš pravdu," odvětila. Dala na Siriusovu radu. Přestala se dopisem zabývat a začala se zabývat blížícími zkouškami.
***
Duben a květen uběhl rychle, studenti se ani nenadáli a už skládali závěrečné zkoušky. Největší zápřah měli studenti sedmého ročníku, kteří skládali zkoušky OVCE. Právě tady se rozhodovalo o jejich budoucím životě. O tom, co se z nich jednou stane…
Všichni se pilně připravovali. Našli se ale i tací, kteří se celý rok neučili, ale poslední týden leželi jen v knížkách, aby dohnali všechno učivo. A když už konečně dopsali poslední větu ve svých pojednáních, začal jim vytoužený odpočinek.
Jedni vyrazili k jezeru, jiní konečně dospávali čas, který museli strávit na učením. Byli tady i tací, kteří vyrazili do Prasinek na pořádnou oslavu.
I Denise vyrazila do Prasinek, ale ne kvůli oslavám. Měla se zde setkat z otcem. Během zkoušek na dopis úplně zapomněla, teď ji však hryzalo nepříjemné vědomí, že se něco děje. Něco zlého…
Do Prasinek došla někdy kolem poledne, v tom největším horku. Většina lidí se schovávala v domech, kde byl příjemný chládek, někteří si lehli do stínu pod strom a vychutnávali si léto.
Namířila si to skoro až na samý konec vesnice, kde stál mohutný dub. U něj stála lavička. Už z dálky poznala, že tam někdo sedí. Určitě to musel být její otec. Domlouvali se, že tam bude na ni čekat.
Když přišla blíž, zůstala překvapením stát na místě. Chvíli pozorovala osobu na lavičce, než ji došlo, že je to její otec. Byl pohublý a v obličeji nepřirozeně bledý. Dokonce poznala, že i těch několik málo vlasů, které měl, mu vypadlo.
"Tati?" zeptala se roztřeseně.
Muž se na ni unaveně usmál. "Denise," zašeptal tiše.
Denise na nic nečekala a objala ho.
"Tati, co se děje?" zašeptala tiše. Bála se odpovědi. Už jednou přišla o jednoho rodiče a měla to zažít i podruhé? To nechtěla… Oči se jí zalily slzami.
"Musíme si promluvit," řekl chraplavým hlasem její otec. Denise se posadila vedle něj. Tolik se bála reality. Chtěla usnout a neslyšet nic z toho, co se měla dozvědět.
"Víš, zlatíčko… Jsem už nějakou dobu nemocný." Mluvil potichu a rozvážně. Každé slovo, jako kdyby pro něj bylo utrpením jen to vyslovit.
"Léčitelé u mě zjistili chorobu, která se těžko léčí. Napadá můj imunitní systém…"
Denise se v krku udělal hořký knedlík. Nedokázala polknout. Bránila se těm slzám, ale marně. Jedna po druhé začaly stékat po jejím obličeji.
"Ty… ty umíráš?" šeptla. Tolik se bála odpovědi.
Otec se nepatrně usmál. "Léčitelé říkají, že šance na uzdravení je malá."
"Ale pořád je!" zvolala s nadějí v hlase.
"Velice malá, ale je… Mohl bych se léčit, ale…" na okamžik se odmlčel.
"Museli bychom odjet," řekl unaveně. Tohle své dceři nepřál. Věděl, že si tady našla přátele a dokonce se zamilovala. Nechtěla je nikdy opustit.
"Jaký je v tom problém? Jestli je to drahé, věřím, že teta Sally by ti půjčila nějaké peníze."
"Miláčku, tohle není jen o penězích. To léčení je možné, ale ne tady. Museli bychom kvůli tomu odjet do San Francisca."
"… odjet do San Francisca…" tahle slova se ji chvíli omílala v hlavě. Tak daleko? To by znamenalo, že by vše musela opustit. Své přátele a hlavě Siriuse… Nedokázala si život představit bez něj. Vždyť chtěli spolu bydlet, žít spolu! A zase ten krásný sen musí skončit?
"Až do San Franciska? Ale co Tim, tak se na Bradavice těšil!" Zkusila to ještě z druhé strany. Možná by se tady naděje našla.
Její otec zakroutil hlavou. "Bohužel. Timovi k jedenáctým narozeninám nepřišel dopis. Už jsem si toho dávno všimnul. Žádné magické schopnosti se u něj neobjevily. Bude chodit do normální školy, spolu s mudly."
Denise sklonila hlavu a zaraženě pozorovala špičky svých bot. Chtělo se ji zase brečet nebo snad křičet? To ji život nedopřeje aspoň trochu štěstí?
"Mluvit jsem se Sally. Budeme u ní v San Franciscu bydlet. Navíc ti posílá tohle…" podal ji tlustou obálku.
Jaké nepříjemné překvapení ji ještě potká?
"Loni, když tady byla, moc se jí líbily fotky, které si nafotila. Poznala, že to máš v sobě. Taky věděla, jak ráda bys studovala uměleckou školu. Několik fotek jsem ji dal a ona je poslala na místní uměleckou školu… Tohle je jejich odpověď."
On věděl, jaká je odpověď, přesto chtěl, aby se to dozvěděla sama. Musela to chtít z vlastní vůle.
Denise roztřesenýma rukama roztrhla obálku. Vypadlo z ní několik papírů, ale jí stačil jen ten první.

Vážená slečno Portmanová,
s radostí Vám oznamujeme, že jste byla přijata na Institut tvůrčí fotografie San Franciské univerzity.
Je nám ctí, že vás zde můžeme uvítat. Školní rok začíná…
Dál už nečetla. Ruka ji klesla a přitom upustila dopis na zem. Tolik věcí najednou? Zhluboka se nadechla, aby mohla promluvit.
"Je to všechno pravda?" řekla i když věděla, jaká bude odpověď. "Opravdu to musím všechno opustit? Své přátele? Siriuse?" Svůj pohled upřela na otce.
Věděl, že ji to bude bolet, ale tohle bylo to nejlepší, co mohl udělat.
"Vím, že je to pro tebe těžké, ale pochopím, když budeš chtít zůstat."
Denise si ho znovu prohlížela. Kde byl ten veselý chlapík, který ji rád vyprávěl vtipy a pořád se něčemu smál? Ten, který ji vždycky donutil k úsměvu? Před ní seděl muž se strhanými rysy, který si prošel životem a jeho mnoha zkouškami.
"Ne, já s tebou odjedu. Nemůžu tě v tom nechat samotného," řekla a pevně ho objala. Po tváři ji samovolně začaly téct slzy...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Annika_ Annika_ | Web | 22. září 2007 v 8:01 | Reagovat

ne, ne, ne!!! to je děsný....to nemůže Siriuskovi udělat, kruci, proč neodjede její otec sám s Timem....achjooo

:D

2 Tess Tess | E-mail | Web | 23. září 2007 v 22:45 | Reagovat

Né nemůže odjet! jdu dál

3 Ililik Ililik | E-mail | Web | 7. října 2007 v 14:27 | Reagovat

Tyjo...to s tou nemocí jsem čekala, ale ten odjezd a škola a ...teda Happy, tolik informací najednou? To snad ne...Ale jsem z toho nadšená. Jdu na druhou půlku, abych se dozvěděla víc

4 Nika (Verča) Nika (Verča) | E-mail | Web | 13. prosince 2007 v 19:35 | Reagovat

nééééééééééééééééééééé :'(

5 pepenka5 pepenka5 | E-mail | Web | 16. prosince 2007 v 20:00 | Reagovat

rňňňto nesmíš udelat!Já síce neumím česky(jsem Slovenka) ale snažím se.To nesmíš udelat!Nech odjede se Siriusem!A prosím vás kdo tohle čte napište mi na ICQ.Mé číslo je:381-493-357.Mé jméno je marky.Díky.Peťa.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama