Happy-katka - Články

Stěhování

Mon, 07 Jul 2008 15:42:10 +0200

Closed

Sat, 29 Dec 2007 00:33:22 +0100

Per aspera ad astra - Přes překážky ke hvězdám.

Lidičky, nemá smysl to dál protahovat. Vy jste to věděli, já jsem to věděla... Delší dobu se tady nic nedělo a nemělo smysl nechat vás čekat na další kapitoly.
Vím, že vymlouvat se na čas je otřepané a stále stejné. Vím to... Čas by se možná i našel, ale co hlavně chybí a bez čeho nemůžu psát je chuť. Nevím, jak dál a když už vím, jak dál, nevím jak to napsat. Před víc než měsícem jsem posílala beta-readerovi dvě kapitoly k povídce, ale už tenkrát to nebylo ono. Bylo to nudné, zdlouhavé a o ničem. :o(

Už ani fanfiction moc nečtu. Někteří jste si i všimli, že už nechodím moc často na blogy, jak bývalo mým zvykem, ale na některé nezanevřu nikdy!
Navíc v květnu mě čeká maturita, měla bych se začít učit, ale nějak se pořád do toho nemůžu dostat. :o(
Teď se chci ještě chvíli věnovat svému druhému blogu, ale i tam to nejspíš brzy zabalím...

Netvrdím, že se k psaní fanfiction nikdy nevrátím - vrátím se, určitě, ale taky vím, že dřív než po maturitě to nebude. Bohužel.

Mějte se krásně, lidičky, užívejte života plnými doušky a vstupte do nového roku 2008 s těmi nejlepšími přáteli, jak nejlépe to půjde.

Vaše happy :o)

Šťastné a veselé!

Mon, 24 Dec 2007 15:43:36 +0100

A pro roce tady máme zase Vánoce. I já se tedy připojuji k dlouhé řadě lidí a všem Vám chci popřát krásné Vánoce, do nového roku 2008 jenom to nejlepší a ať se Vám splní ta nejtajnější přání!

Šťastné a veselé všem!

Ceny

Sun, 02 Dec 2007 16:28:42 +0100

Jistá osoba si stěžovala (nebudeme jmenovat, viď Anniko :oD), že už dlouho nebyla aktualizace - což je taky pravda. Hodilo by se mi, aby měl den aspoň 48 hodin.

Na stránkách Mummy jsem se účastnila Avatar challenge na téma Desperate Housewies. Tohle jsem mé soutěžní avatary:

A tady jsou ceny:

A ještě jedna maličkost. Od Aneley jsem dostala krásný obrázek. Jedná se o postavu z mého oblíbeného seriálu Stargate-Atlantis.

Řetězák aneb tady se někdo hodně nudil, co?

Tue, 30 Oct 2007 19:28:02 +0100

Anelea mi poslala ještě jeden řetězák... To by mě zajímalo, který "inteligent" ty otázky vymýšlel. Kdyby v tom bylo aspoň trochu logiky, ale ono je to dost na hlavu (nechci být moc sprostá).
Chjo, tady to je...

*Jste hrdými vlastníky mentula nebo labia maiora?

Schválně jsem koukala na internetu co to znamená a dotyčnému vzkazuju - co je ti potom?

* Oscar Wilde nebo Fráňa Šrámek?

Šrámka moc neznám a Wilde patří mezi mé oblíbené autory - takže stoprocentně Wilde

* 666 nebo 999? (To pro Emo typy XD)

Ehm… A či já jsem Emo typ?

* A když už labia maiora tak i labia mimora?

A když už jsme u toho, říkala jsem, že je to hodně trapná otázka?

* A co ten Šrámek, sexy chlap?

Jsem snad nekrofil, aby jela po mrtvým chlapovi?

* A Wilde? (odpoví pouze, kdo na první otázku odpověděl mentula)

Odpověď je stejná jako předtím.

* Postel nebo vana?

Spíš postel…

* Živý, nebo umělý?

Co je živé, to je pěkné… co je umělé, je mrtvé a mrtvoly já nerada (jasně jsem říkala, že nejsem nekrofil).

* Labia maiora nebo mentula?

Bez komentáře, už tak se podivuji nad inteligencí autora tohoto dotazníku.

* Tak a aby to byl správný řeťězák, tak ho musím někomu dál poslat. A komu? A proč? Šest je krásné číslo, takže šesti lidem)

Nepošlu to nikomu, protože by mě ti dotyční asi uškrtili za to, jakou pitomost sem jim poslala. Ale kdo si to chce udělat, ať si to udělá…

Který Poberta se k tobě hodí?

Mon, 15 Oct 2007 22:49:01 +0200

Dneska jsem při projíždění blogů (zdroj) narazila na jeden článek, odkazující na jeden menší testík. Jen tak ze zvědavosti jsem si ho udělala a jen tak ze zvědavosti, se vám ptám: Jaký jsi Poberta?
Já ten test dělala schválně třikrát - poprvé mi vyšel James Potter a potom dvakrát Sirius Black. No, takže to vypadá, že jsem spíš do Blackovic rodu. =D
Co vy? >>klikněte sem<<

8x8

Fri, 05 Oct 2007 21:57:39 +0200

Colleen mi předala štafetu. Není to nic složitého, takže se pustím do toho...

"Každá osoba zverejní pravidlá pred ich zoznamom, potom napíše 8 vecí o sebe. Na konci zoznamu zadá ďalších 8 ľudí, čo v tom bude pokračovať a oznámi im, na ich stránkach, aby si prečítali pravidlá nech vedia čo majú urobiť."

1. Říkají mi Kač-Kač...
2. Nesnáším slovo Kačí, houby a účetnictví.
3. Nevydržím bez hudby a internetu.
4. Jsem k sobě strašně kritická.
5. Ráda bych navštívila Nový Zéland.
6. Neříkejte mi, v kolik mám chodit spát! Já to moc dobře vím! (viz. rodiče).
7. Dokázala bych prospat celý život.
8. Živou mě nedostanou!

Další adepti na štafetu:

Illilik, Nika, Tess, Anelea, Morgana Ehran, Gify, Jules, Nomi...

Green Day - Good Riddance (Time of Your Life)

Fri, 05 Oct 2007 17:43:25 +0200

Dlouho tady nebyla žádná písnička, tak to musím napravit. Nedalo mi to - po delší době jsou tady opět Green Day a jejich nádherná kytarovka Good Riddance...

Good Riddance (Time of Your Life) - Krásné chvíle
CD: Nimrod, (USA, Reprise Record - 1997)

Tady mám ještě video:

Another turning point, a fork stuck in the road
Time grabs you by the wrist, directs you where to go
So make the best of this test, and don´t ask why
It´s not a question, but a lesson learned in time

It´s something upredictable, but in the end is right
I hope you had the time of your life

So take the photographs, and still frames in your mind
Hang it on sshelf of good health and good time
Tattoos of memories and dead skin on trial
For what it´s worth, it was worth all the while

It´s something upredictable, but in the end is right
I hope you had the time of your life

Překlad:

Další bod zlomu, vidlička, zapíchnutá v cestě.
Čas tě uchopí za zápěstí a vede tě kam máš jít
Tak udělej tuto zkoušku co nejlíp a neptej se proč
To není úloha, ale ponaučení získané časem.

Je to něco nepředvídatelné, ale nakonec je to správné.
Doufám, že si se měl tak dobře jak ještě nikdy předtím.

Fotografuj a uklidni vidiny v hlavě
Zavěs to na regál pevného zdraví a dobrých časů.
Tetování vzpomínek a mrtvá koza - jen na zkoušku
Za všechno co je cenné, bylo cenné po celu dobu

Je to něco nepředvídatelné, ale nakonec je to správné.
Doufám, že si se měl tak dobře jak ještě nikdy předtím.

Je to něco nepředvídatelné, ale nakonec je to správné.
Doufám, že si se měl tak dobře jak ještě nikdy předtím.

Je to něco nepředvídatelné, ale nakonec je to správné.
Doufám, že si se měl tak dobře jak ještě nikdy předtím.

(Zdroj)

Epilog

Sun, 23 Sep 2007 13:10:05 +0200

Zdravíčko...

Ještě tady mám jeden kratší epilog a o něco delší poděkování vám všem... Je tady úplný závěr. ;o)

Nikdo ještě neprošel životem zcela hladce. Neustále se nám do cesty staví překážky, které jednou přeci jen budeme muset přeskočit, obejít či podlézt. Nikdy nám nedovolí projít životem lehce, bez obtíží. A když si pak člověk řekne, proč je k němu život nespravedlivý, možná si časem uvědomí, že to není zas tak hrozné, možná je taková překážka přeci jen k něčemu dobrá. Ano, i překážka, byť ta nejstrmější, může nést i jistá uspokojení či vítězství.
Říká se, že největší bolest pochází ze lži. Možná to tak je, možná ne… Někdo to cítí jinak, někdo se bojí říct pravdu, jiní ji zase musí říct všem, i kdyby ublížila.
Každý svou bolest cítí jinak. Ale nejvíce lidí ji cítí z osamění. Být sám a cítit, že tady není nikdo, o koho by se mohl opřít, je možná ještě těžší než lež. A bohužel najde se dnes spousta lidí, co toto cítí.
Proč ta osamělost? Je těžké říct: "Pojď se mnou?"
Někdy je… a moc. Chcete to říct, vykřičet na celé kolo, ale nemůžete. Strach - nedovolí vám to. Bojíte se… a když už si myslíte, že v životě není nic, co by vás postavilo na nohy, z ničeho nic se objeví nepatrný náznak, který vás na ty nohy přeci jen postaví a posune v životě dál…

***

"Vážení, dovolte, abych vás přivítal na ukončení absolventského ročníku roku 1995!" V sále se ozval nadšený pískot a tleskání.
"Nyní dovolte, abych vám představil absolventy a zároveň jim předal jejich absolventská vysvědčení… slečna Daria Abrahamsová!"
Žena s hnědými vlasy se na židličce nepříjemně zavrtěla. Připadala si nervózní, aniž by věděla proč. V davu studentů začala hledat jednoho. Toho, kvůli kterému tady sedí.
"Sirius Portman Black!" ozval se z konečně starší muž. Žena zbystřila. Upřeně pozorovala chlapce, nebo spíš již muže, který právě vycházel na pódium. Ani nedokázala popsat, jak byla pyšná. On byl to nejlepší, co ho v životě potkalo. Vlastně on byl ten druhý… Byl tady ještě někdo, kdo byl pro ní vším. Automaticky si stiskla řetízek, který neustále nosila na krku. Nikdy by na něj nemohla zapomenout a takto byl aspoň stále s ní.
Vyšší muž s jasně viditelnou pleší podal tomu mladšímu diplom a pořádně mu potřásl rukou. Ano, byla pyšná… Víc než kdy mohla být.
"Mami! Mami! Tady jsme!" Na nic nečekala a začala se prodírat davem ke svému synovi.
"Gratuluji, Siriusi!" řekla a pevně syna objala. Byla tak šťastná… Vypadal tak dospěle, i když ona v něm stále viděla malého chlapce, o kterého se musela starat.
"Vždyť mě umačkáš, mami," odvětil a trochu se přitom začervenal. Žena se na něj usmála a ani si neuvědomila, že ji po tváři tečou slzy.
"Ty brečíš?"
"Ale, toho si nevšímej… Mám dneska jenom nějakou sentimentální náladu," řekla s úsměvem a začala si utírat několik málo slz.
"Gratuluji i tobě, Mary," usmála se na blonďatou dívku, která se držela se Siriusem za ruku. Šlo okamžitě poznat, že jsou pár a že jsou zamilovaní. Láska z nich čišela na hony daleko.
Byla zase šťastná… I když v hloubi duše ji ke štěstí chyběl ještě malý kousek, musela se spokojit aspoň s tímto. Zůstala před ní jedna překážka, kterou asi nikdy nedokáže překonat. Aspoň ne, když bude sama.
"Mami, co se děje?"
U srdce jí nepříjemně bodlo. Začala ztrácet půdu pod nohama. Obrazy se změnily v nejasné útvary, vše se zdálo tak vzdálené. Jako kdyby ji někdo vyrval z těla kus duše, bylo to snad ještě horší, než kdyby ji ztratila celou. Věděla, že se mu něco stalo. Myslela si, že už je dávno pryč, ale teprve teď měla jistotu, že je pryč navždy…

Sirius se ještě jednou podíval na vítězný úsměv Bellatrix. Obličej se mu rozšířil překvapením. Přišlo mu jako celou věčnost, než doletěl k Tajemnému oblouku. Věděl, že je zle. Všechno to skončí a on nebude mít možnost vrátit se… Vrátit se k ní. Poslední myšlenka patřila ji. Nemohl ji nechat nikomu jinému. To jen ona na to měla právo… Dívka s hnědými vlasy a jasnýma modrýma očima…

Život nám chystá překážky vysoké i několik kilometrů. Možná přes ně nikdy nedokážeme přelézt, ale jedno je jisté navždy. Jediná věc, která tu překážku dokáže porazit, je láska. Ta bude věčná i kdyby měla zdolat výškovou budovu, hory nebo i celý svět…

"Láska je jako popel, i když dohoří, může ještě chvíli hřát ve vzpomínkách."

Vážení, toto je už opravdový konec. Ani nevíte, jak je mi to líto… Když se dopsala tenhle epilog, dívala jsem se na něj s rozporuplnými pocity. Na jednu stranu jsem byla ráda, že už vše končí, na stranu druhou mi bylo Siriuse i Denise tak trochu líto. Ale život je o tomhle… Nikdy nic není jednoduché a úžasné, jak bychom si přáli.
Ráda bych vám všem chtěla poděkovat. Jak za slova chvály, tak i za slova kritiky. Kdybych měla tuhle povídku psát jenom pro sebe, vím, že bych ji nikdy nedopsala. Byli jste to vždy vy, kdo mi dával chuť a elán do psaní a doufám, že to tak zůstane i nadále. Děkuji mockrát!
Někteří jste se v předešlé kapitole ptali, jestli bych nechtěla napsat pokračování. Nechtěla… Myslím, že to takhle bude lepší. Kdybych nenapsala tenhle epilog a nechala ten konec víc otevřenější, šlo by to. Ale já tento epilog plánovala už od začátku a věděla jsem, že to celou ságu opravdu ukončí. Jenže… Já jsem nevypočitatelný člověk. Jednou řeknu, že něco neudělám, ale stejně to pak někdy udělám. Takže možná, kdo ví… Třeba se tady jednou pokračování objeví. Ale kdy a jestli vůbec bude, to vám slíbit nemůžu.
To je vše a já jen doufám, že budete vzpomínat v dobrém na osudy jedné normální holky, která poznala život, takový jaký je…
Vaše happy

PS: Na závěr bych chtěla ještě přeci jenom někomu poděkovat. Jedné osobě která mě dokázala povzbudit i pořádně zkritizovat… Jedné osůbce, která pro mě znamená hodně. Velké díky mému beta-readerovi a kamarádce TheMajestic.

18. kapitola - Něco končí, něco začíná 2/2

Fri, 21 Sep 2007 22:01:00 +0200

2/2

Když se o hodinu později vracela zpět do hradu, nevěděla, jak to všechno oznámí Siriusovi. Dozvěděla se najednou tolik věcí, že se ji hlava málem rozskočila úzkostí. Otec je vážně nemocný, bráška Tim není čaroděj, mají se přestěhovat do San Francisca, začne na nové škole…
Vždycky po takové škole toužila, ale nikdy k tomu neměla odvahu. A teď, když byla možnost odjet studovat, bála se. Za celý rok si našla tolik přátel, které nikdy nepotkala za celý život a teď je musí opustit? Proč si s ní tak život zahrává?
Došla k jezeru, kde seděli všichni Pobertové i s Lily. Sirius si Denise už z dálky všimnul, proto na nic nečekal a vyběhnul ji naproti.
Vesele se na ni usmál, ale když uviděl její skleslý pohled, posmutněl i on. Pochopil, že je něco zle.
"Siriusi, musíme si promluvit…" řekla tiše. Nedokázala se na něj podívat. Pak vyšla směrem k hradu a Sirius ji tiše následoval.
Zastavili se teprve před Komnatou nejvyšší potřeby.
"Denise, co se děje? Děsíš mě…" řekl Sirius a automaticky se posadil na stoličku, která se tady objevila. Denise zůstala stát na místě, s pohledem stále upřeným do země.
"Já ani nevím, kde začít…" řekla tiše. Cítila, že se ji do očí zase hrnou slzy. Chtěla plakat, ale musela být silná. Nejen kvůli otci, ale taky kvůli sobě. Musela si dokázat, že to zvládne.
"Víš, táta… On je nemocný…" tak se dala do vypravování. Mluvila pomalu a rozvážně. Nechtěla, aby se musela znovu opakovat. Už tak se ji ta slova příčila v krku, ale musela mu to všechno říct. Odjede a už se možná neuvidí…
Když domluvila, opět se rozplakala. Sirius ji vzal do náručí a konejšivě ji hladil po vlasech.
"To bude v pořádku… Táta se určitě uzdraví a neboj, budu za tebou jezdit," řekl vlídně. I když to teď bylo velice těžké. Přemístění na tak velikou vzdálenost nebylo možné a letax se v této době mohl používat je ke zcela důležitým případům. Lord Voldemort byl na vzestupu a ministerstvo se rozhodlo pro tvrdá opatření.
I když věděla, že to bude těžké, přesto ji tyto slova dodala naději. "Opravdu?" řekla tiše.
"Opravdu," zářivě se na ni usmál. Věděl, že to bude těžké splnit, ale bude se snažit ze všech sil, aby slib dodržel.
Pevně ji stisknul v náručí, jako kdyby měl strach, že mu uteče už teď.
"Už neplač," řekl jemně. Vzal její obličej do dlaní a zvednul ho. Koukal ji zpříma do očí. "Tenhle poslední týden si musíme užít. Budeme si ho užívat jen pro sebe, ano?"
Denise se ztěžka usmála, přesto ji ty slova dokázaly pohladit po duši.

***

"To je neuvěřitelný, sedmý rok končí," řekl smutně James a podíval se na Velkou síň. Zítra už se měli všichni rozjet do svých domovů a oni tady naposledy takhle spolu snídali. Najednou pocítili velkou lítost a přál si, aby tohle nikdy neskončilo.
"No tak, Dvanácteráku, nějak to přežijeme," ozval se Sirius a poplácal kamaráda po zádech. Zatím tady seděli jenom oni dva, ostatní se někde potulovali a dobalovali svoje věci. Nedokázal si to přiznat, ale taky mu budou Bradavice chybět. Na druhou stranu si s sebou odváží spousty nádherných vzpomínek…
"Je až k neuvěření kolik jsem toho zažili… Prolezli jsme snad všechny tajné chodby, objevili jsme spousty zajímavých místností a přitom se mi zdá, že Bradavice vůbec neznáme," řekl sentimentálně.
"Máš pravdu," přitakal Sirius.
"Pamatuješ na začátek roku?"
"Jasně, strašně ses těšil na Lily…"
James se mírně usmál.
"A nakonec s ní odjíždíš," usmál se smutně Tichošlápek. James možná odjíždí se svou láskou, ale on ji tady musí nechat.
"To bude dobrý kámo," řekl James, když viděl jeho skleslý pohled. Sirius se mírně pousmál.
"Tak mě napadá… Pamatuješ, o čem jsme se bavili u večeře na začátku roku?"
"O Lily?"
"To taky…" usmál se James spiklenecky. Záměrně nechtěl Siriusovi nic připomínat. Však on si vzpomene.
"Tak o čem?" vyštěkl Sirius. Už to nemohl vydržet.
"Řeknu ti to takhle: sázka, královna plesu a já vyhrál!" usmál se vítězoslavně James.
"Tohle jsme snad už probrali, ne?"
"Tichošlápku, z toho se nevykroutíš! Nebo mám snad před všemi říct, jakej seš srab?" usmál se opět James. Věděl, že tohle je něco, co Sirius nesnese.
"Nikdo o Siriusi Blackovi nebude říkat, že je srab!" Sirius měl sto chutí mu do toho úsměvu skočit, ale prohrál a srab rozhodně není…

***

"Kde je tak dlouho?" mumlala si pro sebe hnědovláska.
"Děje se něco, Denise?" vyptávala se Lily své kamarádky.
"Jo, Sirius se tady ještě neobjevil," řekla zamračeně a doslova hypnotizovala dveře do síně. Procházelo tudy ještě hodně studentů, ale Siriuse mezi nimi stále neviděla.
"Jamesi, nevíš, kde je?" otočila se na jeho nejlepšího kamaráda. Všude chodili spolu a teď seděli všichni u stolu a Sirius nikde. Po obědě měli odejet, slíbil jí, že budou pořád spolu a on se najednou někam vytratil.
James se místo odpovědi jenom mírně usmál, ale když se podíval na Remuse, kterému taky mírně cukaly koutky, začal se smát naplno.
Denise si ho přeměřila nevěřícným pohledem. "Co ti dva zase chystají?"
"Jen se neboj, on přijde," smál se stále Remus.
Hnědovláska chtěla něco odseknout, když v tom se ozval křik, který se proměnil v hlasitý výbuch smíchu. Povzdechla si… "Co udělal tentokrát?" Věděla, že to bude Sirius. Kdo jiný se tady vždycky staral o rozruch? Když se otočila směrem ke dveřím, myslela si, že omdlí. Sirius opravdu přišel. Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby na sobě neměl jenom slavnostní čapku, která zakrývala opravdu jen to nejnutnější…
Sirius procházel uličkou na své místo. Čapku držel na správných místech, přesto si nemohl nevšimnout obdivných pohledů některých svých spolužaček. Zářivě se na všechny usmál.
"Tak to abys věděl, že já sázky plním!" řekl Jamesovi, dost hlasitě na to, aby jej všichni slyšela.
Denise klopila zrak k zemi. Nevěděla, jestli se má smát nebo mu vynadat. Ale to nemohla. Okamžik na to se začala šíleně smát, tak jako další půlka síně.
"Ahoj, krásko…" řekl Sirius a posadil se k Denise, jako kdyby se nic nedělo.
"Ahoj," pozdravila taky. "Ehm, nezapomněl sis něco v pokoji?" zeptala se.
"Co myslíš?" zeptal se zvědavě Sirius. Jako kdyby ani nevěděl, že mu něco chybí.
"Třeba oblečení?"
"Na co oblečení? Vždyť je krásně teplo…" usmál se šibalsky. Denise jen zakroutila hlavou a nehodlala to dál komentovat.
"Tichošlápku, ty blázne…" smál se nepříčetně James. "A to jsem si myslel, že tě znám. Jak ale vidím, moc dobře ne."
"SIRIUSI BLACKU!" ozvalo se hromovým hlasem přes celou síň.
"Hups. S McGonagalkou jsem nepočítal," řekl a hlasitě polknul. Profesorka přeměňování si to k němu mířila s blesky v očích.

***

Když si po snídani balila ještě některé své věci, nezapomněla ani na fotku, kde byli všichni. Sirius, Lily, James, Markus, Beka, Remus, dokonce i Petr. Byla to jediná kouzelnická fotka, kterou měla. Všichni se na ni vesele usmívali a zuřivě mávali. Sirius ji posílal vzdušné polibky. Seděla nad fotkou aspoň pět minut. Byla by se na ni dívala ještě déle, kdyby ji nevyrušila Lily.
"Už máš sbaleno?"
"Ještě poslední fotka," usmála se smutně. Pořád se dívala na fotografii před sebou. Lily se posadila vedle ní a taky se na ni zadívala.
"To byly tenkrát časy," řekla smutně i ona.
"Jo, to byly," zopakovala Denise a pak přeci jen fotku dala do kufru. Nato ho zaklapla.
Utřela si několik slz, které se ji přeci jen prodraly na povrch.
"Bude se mi stýskat."
"Mně taky," šeptla Denise. Lily už to nevydržela a pořádně svou kamarádku objala. Denise její objetí opětovala, jak nejvíc mohla.
"Už je čas," řekla, když se konečně od sebe odtrhly. Obě si osušily obličeje od slz a pak se vydaly dolů. Krb z nebelvírské společenské místnosti připojily rovnou na krb její tety v San Franciscu. Brumbál se musel hodně přimlouvat, aby dostali toto zvláštní povolení. Poslala své kufry napřed a potom se začala loučit se svými kamarády. Každého zvlášť objala… Teprve teď si uvědomila, jak moc ji budou scházet.
"Měj se pěkně, Reme…" přešla nejdřív k bledému chlapci. Ten se na ni slabě usmál, ale o to pevněji ji stisknul v náručí.
"Petře," usmála se i na něj slabě.
"Jamesi, dávej pozor na Lily, jasně?"
"Jen se neboj…" James se uculil svým obvyklým úsměvem.
"Lily, spíš dávej pozor ty na něj," snažila se o poslední vtip, ale opět ji vhrkly slzy do očí. Znovu svou kamarádku objala.
"Beko…" přešla ke kamarádce. "Ať se ti daří," a taky ji nezapomněla obejmout. Co ji překvapilo, byly slzy, které spatřila na její tváři.
"Nebudeš mi to věřit, ale nějak jsi mi přirostla k srdci," řekla červenovláska. Denise se smutně usmála. Nezmohla se na jediné slovo.
Pak se zastavila ještě u Markuse. Byl to ten první člověk, kterého v Bradavicích poznala. On jediný stál pořád za ní a bránil ji. I když se to nezdálo, byl to statečný člověk s velký srdcem.
"Měj se krásně, Markusi. Budu ti držet palce…" řekla tiše a i jeho pevně objala.
"Tobě ať se taky daří. A doufám, že aspoň napíšeš," řekl na oko káravě. Snažil se smát, ale šlo to ztěžka.
"Neboj se, psát ti určitě budu."
Jako posledního si záměrně nechala Siriuse. Už se s ním snažila rozloučit včera. Čím víc se to blížilo, tím víc to bylo těžší. V srdci cítila podivnou prázdnotu a stesk. Nevěděla, jestli se ještě vůbec někdy dokáže zasmát. Oči se ji opět zalily slzami. Jeden by nevěřil, co s ním láska dokáže udělat. Jako kdyby vás najednou kus chyběl.
"Neplakej, maličká…" šeptl tiše Sirius a z obličeje ji setřel slzu. "Brzy se určitě uvidíme," řekl konejšivě i když věděl, že to nejspíš nebude pravda.
Denise nedokázala vydat ani hlásku. Sirius ji proto pevně chytnul do náručí a držel. Nechtěl ji pustit, ale věděl, že musí. Měla jiné povinnosti, které ji volaly. Tak jako jeho. Jak rád by s ní odjel, ale Voldemortova moc rostla a on nemohl nechat své přátele napospas strachu a smrti. Aspoň věděl, že jeho Denise bude v San Franciscu v bezpečí.
"Je čas," ozval se tichým hlasem Remus. Krb byl otevřen jen několik minut a tak se mohlo stát, že Denise spojení nestihne.
Ač ani jeden nechtěl, museli se od sebe odtrhnout. Drásalo jim to srdce, i když věděli, že to není možná naposled. Možná však bylo v této době slovo, které znamenalo hlavně nic. Nastala totiž doba, kdy se začal každý bát o svůj život. Lidé se schovávali a báli se.
Denise vstoupila do krbu. Okamžitě ji pohltily zelené plameny.
Naposledy se podívala na své přátele. V tu chvíli si uvědomila jednu věc. Do školy možná nastupovala jako malá holčička, ale z Bradavic se vracela jako hrdá dívka, která poznala, že přátelství a láska je to nejkrásnější, co kdy člověka může potkat…

+++ THE END +++

18. kapitola - Něco končí, něco začíná 1/2

Fri, 21 Sep 2007 22:00:00 +0200

Abych se přiznala, vůbec jsem vám to nechtěla říkat, ale nebudu taková potvora. Jen doufám, že mě za to nikdo nebude chtít ukamenovat.
Takže... Toto je poslední kapitola! Kruté, že? Bohužel pravdivé...
Ještě mám připravený takový krátký epilog, jinak je to opravdu vše.
Zdá se to neuvěřitelné, ale po více než roku se mi toto dílo podařilo dopsat! ;o)

Přeji příjemné chvíle u poslední kapitoly a prosím o komentáře! *psí oči*

Nástupiště 9 a ¾ se opět hemžilo studenty. Vánoční prázdniny skončily a bylo načase nastoupit zpátky do školy. Některým se do školy nechtělo, jiní se tam těšili. Jedni z mála, kteří se do Bradavic opravdu těšili, byli i Denise se Siriusem. Věděli, že teď můžou spolu trávit veškerou volnou chvilku, kterou jim nikdo nevezme. To, co k sobě cítili kdysi, bylo nic, v porovnání s tím, co cítili teď. Nedokázali bez sebe být ani na chvíli.
Denise hodila sázku už dávno za hlavu. Připadalo ji to jako hloupý sen, který se už určitě nebude opakovat. Věděla to teď ještě víc než předtím.
Sirius pochopil, že se změnil. Možná se choval jako blázen, ale věděl, že se chová jako zamilovaný blázen. Tohle ještě nikdy necítil a taky se tomu nebránil. Tak nádherný pocit ještě nezažil.
Ruku v ruce spolu vcházeli na nástupiště. Několik přihlížejících se na ně udiveně podívalo. Nejvíc překvapená však byla Bellatrix Blacková. Ta svým ostřížím zrakem plným znechucení projížděla nástupiště a když uviděla zamilovanou dvojici, zůstala šokovaně stát na místě. Nevěděla, co si má myslet.
"Ahoj, Bellatrix," zvolal zvesela Sirius. Bellatrix nebyla schopna odpovědět. Chtěla mu odseknout něco nepěkného, ale při pohledu na jeho partnerku, se ji slova ztrácela v ústech. Vypadali tak… šťastní. To slovo se jí příčilo v ústech.
"Copak? Snad jsme nepřestali mluvit?" zašišlal na ni. Pak se zasmál svým obvyklým štěkavým smíchem a zamířil si to do vlaku.
Bellatrix Blacková si přišla jako ten největší ztroskotanec. Chtěla je oba zničit, ale dokázala jedině pravý opak. Pochopila, že ti dva k sobě přilnuli ještě víc. Znechuceně se ušklíbla, otočila se na podpatku a odešla do vlaku.

***

Denise se Siriusem prožívali své nejšťastnější období. Byl duben a oni spolu byli už víc než čtyři měsíce. Přesto se jeden druhého nedokázali nabažit. Jiní by si začali lézt krkem už po měsíci, oni však bez sebe skoro neudělali krok. A to i při učení, když se blížily zkoušky OVCE.
Denise zrovna seděla s Lily a Markusem u snídaně a čekala, až se objeví kluci. Ti vždycky chodili pozdě, to u nich bývalo zvykem.
"Lily, vypadáš nějak unaveně," ozvala se Denise, když pozorovala svou kamarádku. Pod očima měla nepatrné kruhy a neustále zívala
"Ale, nějak jsem se nevyspala… V noci jsem si ještě opakovala obranu. Nevím, mám strach, že z ní asi neudělám OVCE," řekla rozmrzele.
"Co blázníš? Ty a z obrany? Co mám říkat teprve já?" odvětila Denise. Pak se hladově zakousla do svého toastu.
"Dobré ráno, krásné dámy. Ahoj, Markusi!" ozval se Sirius, který už dorazil i s ostatními Poberty. Začal se taky bavit s Markusem. Byl to docela prima kluk, i když Markus s ním nejdřív neuměl najít slovo. Aféru se sázkou nejdřív nedokázal přenést přes srdce. Přesto i on potom uměl odpustit, hlavně po přímluvě Denise.
Sirius se okamžitě uvelebil vedle své přítelkyně a začal na talíř házet vše, co mu přišlo pod ruku.
"Víš, co nechápu?" řekla Denise. Sirius udiveně nadzvedl jedno obočí, zrovna když se cpal smaženými vajíčky.
"Nechápu, kolik vy chlapi toho dokážete sníst, aniž by jste pak přibrali," pokývala hlavou. Sirius se nevině usmál a zhltnul další kus chleba.
"To víš, máme rychlejší spalování," řekl a přitom se šibalsky usmál. Denise ho lehce plácla přes záda a dál to nekomentovala.
Sirius chtěl ještě něco namítnout, ale vyrušilo ho šustění křídel sov, které se zrovna snášely ke svým majitelům. Jedna z nich přistála přímo před Denise.
Ta v ní okamžitě poznala rodinou sovu, Hermese.
"Píše mi táta," řekla a spěšně sově odvázala dopis z nohy. Pak Hermese obdarovala kouskem svého toastu. Sova vděčně zahoukala a odletěla pryč.
Denise otevřela dopis a okamžitě začala číst:

Milá Denise!

Do konce školního roku ti sice zbývají ještě dva měsíce, ale rád bych tě viděl ještě před ukončením roku. Vím, že někdy v červnu, po zkouškách, byste měli mít výlet do Prasinek. Byl bych rád, kdybychom se tam setkali. Jen my dva. Rád bych si s tebou promluvil.
Nemusíš si ale dělat starosti, nespěchá to zas tak akutně. Hlavně si teď nelam hlavu nad tím, co se děje.
Ze všeho nejvíc, se musíš soustředit na zkoušky. Vše se včas dozvíš, neboj.
Dej zpět vědět, jestli budeš moct přijít.

Líbá táta…

PS: Pozdravuj ode mne Siriuse a všechny ostatní.

Denise se nepatrně zachmuřila. O čem by s ní chtěl mluvit? Tyhle tajnosti neměla ráda. Psal ji, ať si z toho nedělá hlavu, ale to nedokázala. Dopis ji nasadil brouka do hlavy a ona nad tím musela přemýšlet.
"Děje se něco?" zeptal se Sirius, když si všimnul jejího zachmuřeného výrazu.
"Nevím, píše mi táta. Chce se mnou mluvit."
"A o čem?"
"To mi právě nenapsal… Mám z toho nepříjemný pocit."
"Nemusíš se ničeho bát. Kdyby to bylo opravdu vážné, dá ti vědět hned, ne?" Sirius se ji snažil uklidnit.
"Máš nejspíš pravdu," odvětila. Dala na Siriusovu radu. Přestala se dopisem zabývat a začala se zabývat blížícími zkouškami.

***

Duben a květen uběhl rychle, studenti se ani nenadáli a už skládali závěrečné zkoušky. Největší zápřah měli studenti sedmého ročníku, kteří skládali zkoušky OVCE. Právě tady se rozhodovalo o jejich budoucím životě. O tom, co se z nich jednou stane…
Všichni se pilně připravovali. Našli se ale i tací, kteří se celý rok neučili, ale poslední týden leželi jen v knížkách, aby dohnali všechno učivo. A když už konečně dopsali poslední větu ve svých pojednáních, začal jim vytoužený odpočinek.
Jedni vyrazili k jezeru, jiní konečně dospávali čas, který museli strávit na učením. Byli tady i tací, kteří vyrazili do Prasinek na pořádnou oslavu.
I Denise vyrazila do Prasinek, ale ne kvůli oslavám. Měla se zde setkat z otcem. Během zkoušek na dopis úplně zapomněla, teď ji však hryzalo nepříjemné vědomí, že se něco děje. Něco zlého…
Do Prasinek došla někdy kolem poledne, v tom největším horku. Většina lidí se schovávala v domech, kde byl příjemný chládek, někteří si lehli do stínu pod strom a vychutnávali si léto.
Namířila si to skoro až na samý konec vesnice, kde stál mohutný dub. U něj stála lavička. Už z dálky poznala, že tam někdo sedí. Určitě to musel být její otec. Domlouvali se, že tam bude na ni čekat.
Když přišla blíž, zůstala překvapením stát na místě. Chvíli pozorovala osobu na lavičce, než ji došlo, že je to její otec. Byl pohublý a v obličeji nepřirozeně bledý. Dokonce poznala, že i těch několik málo vlasů, které měl, mu vypadlo.
"Tati?" zeptala se roztřeseně.
Muž se na ni unaveně usmál. "Denise," zašeptal tiše.
Denise na nic nečekala a objala ho.
"Tati, co se děje?" zašeptala tiše. Bála se odpovědi. Už jednou přišla o jednoho rodiče a měla to zažít i podruhé? To nechtěla… Oči se jí zalily slzami.
"Musíme si promluvit," řekl chraplavým hlasem její otec. Denise se posadila vedle něj. Tolik se bála reality. Chtěla usnout a neslyšet nic z toho, co se měla dozvědět.
"Víš, zlatíčko… Jsem už nějakou dobu nemocný." Mluvil potichu a rozvážně. Každé slovo, jako kdyby pro něj bylo utrpením jen to vyslovit.
"Léčitelé u mě zjistili chorobu, která se těžko léčí. Napadá můj imunitní systém…"
Denise se v krku udělal hořký knedlík. Nedokázala polknout. Bránila se těm slzám, ale marně. Jedna po druhé začaly stékat po jejím obličeji.
"Ty… ty umíráš?" šeptla. Tolik se bála odpovědi.
Otec se nepatrně usmál. "Léčitelé říkají, že šance na uzdravení je malá."
"Ale pořád je!" zvolala s nadějí v hlase.
"Velice malá, ale je… Mohl bych se léčit, ale…" na okamžik se odmlčel.
"Museli bychom odjet," řekl unaveně. Tohle své dceři nepřál. Věděl, že si tady našla přátele a dokonce se zamilovala. Nechtěla je nikdy opustit.
"Jaký je v tom problém? Jestli je to drahé, věřím, že teta Sally by ti půjčila nějaké peníze."
"Miláčku, tohle není jen o penězích. To léčení je možné, ale ne tady. Museli bychom kvůli tomu odjet do San Francisca."
"… odjet do San Francisca…" tahle slova se ji chvíli omílala v hlavě. Tak daleko? To by znamenalo, že by vše musela opustit. Své přátele a hlavě Siriuse… Nedokázala si život představit bez něj. Vždyť chtěli spolu bydlet, žít spolu! A zase ten krásný sen musí skončit?
"Až do San Franciska? Ale co Tim, tak se na Bradavice těšil!" Zkusila to ještě z druhé strany. Možná by se tady naděje našla.
Její otec zakroutil hlavou. "Bohužel. Timovi k jedenáctým narozeninám nepřišel dopis. Už jsem si toho dávno všimnul. Žádné magické schopnosti se u něj neobjevily. Bude chodit do normální školy, spolu s mudly."
Denise sklonila hlavu a zaraženě pozorovala špičky svých bot. Chtělo se ji zase brečet nebo snad křičet? To ji život nedopřeje aspoň trochu štěstí?
"Mluvit jsem se Sally. Budeme u ní v San Franciscu bydlet. Navíc ti posílá tohle…" podal ji tlustou obálku.
Jaké nepříjemné překvapení ji ještě potká?
"Loni, když tady byla, moc se jí líbily fotky, které si nafotila. Poznala, že to máš v sobě. Taky věděla, jak ráda bys studovala uměleckou školu. Několik fotek jsem ji dal a ona je poslala na místní uměleckou školu… Tohle je jejich odpověď."
On věděl, jaká je odpověď, přesto chtěl, aby se to dozvěděla sama. Musela to chtít z vlastní vůle.
Denise roztřesenýma rukama roztrhla obálku. Vypadlo z ní několik papírů, ale jí stačil jen ten první.

Vážená slečno Portmanová,

s radostí Vám oznamujeme, že jste byla přijata na Institut tvůrčí fotografie San Franciské univerzity.
Je nám ctí, že vás zde můžeme uvítat. Školní rok začíná…

Dál už nečetla. Ruka ji klesla a přitom upustila dopis na zem. Tolik věcí najednou? Zhluboka se nadechla, aby mohla promluvit.
"Je to všechno pravda?" řekla i když věděla, jaká bude odpověď. "Opravdu to musím všechno opustit? Své přátele? Siriuse?" Svůj pohled upřela na otce.
Věděl, že ji to bude bolet, ale tohle bylo to nejlepší, co mohl udělat.
"Vím, že je to pro tebe těžké, ale pochopím, když budeš chtít zůstat."
Denise si ho znovu prohlížela. Kde byl ten veselý chlapík, který ji rád vyprávěl vtipy a pořád se něčemu smál? Ten, který ji vždycky donutil k úsměvu? Před ní seděl muž se strhanými rysy, který si prošel životem a jeho mnoha zkouškami.
"Ne, já s tebou odjedu. Nemůžu tě v tom nechat samotného," řekla a pevně ho objala. Po tváři ji samovolně začaly téct slzy...

Výroky slavných - Jan Werich

Fri, 21 Sep 2007 15:15:26 +0200

Letos mě čeká maturita a s ní i samozřejmě výběr maturitních triček a stužek. Tak jsem koukala po internetu a hledala nějaké zajímavé citáty nebo motta. Musím říct, že jediný člověk, který mě svými výroky zaujal, je snad jenom jeden - Jan Werich.

Výroky, které kdy vypustil z úst, byly opravdové perly a někdy (vlastně pořád) to byla také krutá pravda!

Tady je několik z nich…

Paměť je výsadou blbých, chytrý nemá čas si pamatovat, chytrý musí vymýšlet..

Člověk se nají, napije, pak se dívá na televizi, což je možná nebezpečné, vezme si pyžamo, usne a ráno se neprobudí.

Deset tisíc bych za takovou smrt dal, a že jsem hodně lakomej!

Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.

Kdo myslí jenom na sebe, ochudí jiné o sebe, ochudí sebe o jiné, zakrní a pak zahyne...

Humor je boj s lidskou blbostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát. Ale nikdy v něm nesmíme ustat.

Mít rád lidi a milovat lidi to je celé tajemství a snad jediný recept na štěstí.

Šaty dělají člověka.

Až Ti bude úzko, otoč se čelem ke slunci. Všechny stíny budeš mít za zády.

Kdo ví, je vyhnán z ráje blbosti.

Televize rozšiřuje nevkus a nemůže jinak, protože musí něco prodat, to je její pravý účel.

Prodává se mnohým a musí se prodat mnoho.

Proti hlouposti se bojovat musí, ale vyhrát se nedá!

Přátelství je součást lidského štěstí.

Neříkej, že nemůžeš, když nechceš! Přijdou dnové, kdy to bude daleko složitější a horší: budeš chtít a nebudeš moci. A to důležité nezapomeň, že chlap nesmí být blbej ve třech případech: za volantem, u stolu a v posteli. Všude jinde se to snese...

Proti blbosti i bohové bojují marně.

Jedna ženská vidí často dál, než pět mužských s dalekohledem.

Humor je boj s lidskou hloupostí. V tomto boji nemůžeme nikdy vyhrát, ale nikdy v něm nesmíme ustat. Ovšem pozor na zmýlenou: ten, koho považujeme za blbce, považuje za blbce nás. Jde o to nevyvraždit se.

Kde blb, tam nebezpečno.

Kdo víno má a nepije, kdo hrozny má a nejí je, kdo ženu má a nelíbá, kdo zábavě se vyhýbá, na toho vemte bič a hůl, to není člověk, to je vůl.

17. kapitola - Ve dvou se to lépe táhne

Mon, 17 Sep 2007 17:44:53 +0200

Nemusíte se štípat do ruky, opravdu nespíte. Konečně jsem se překonala (a co víc, překonal se můj beta-reader) a je tady další kapitola!
Jsem to ale šikulka, co?
No a kde jsme to skončili? Heh, to vám neřeknu, protože to sama nevím... :oP Ale né, dělám si srandu. Samozřejmě, že to vím. Začínají Vánoční prázdniny, většina studentů se rozjíždí do svých domovů, tak jako Denise. Kdopak ji navštíví?
Přeji krásné čtení a komentáře prosím!!!
Jedno důležité uporoznění - RATING: od 18 LET!

Denise si přitáhla nohy blíž k tělu. Na opěradle křesla měla rozloženou knihu, kterou dostala od otce k Vánocům. Přála si ji už dlouho, ale dnes, když si v ní konečně četla, ji nedokázala pořádně vnímat. Věty, slova i písmenka se ji rozplývaly před očima. V hlavě ji podivně hučelo, jako kdyby se svět kolem ní přestával otáčet.
"Denise, dáš si vánoční punč?" ozval se ve dveřích otec. "Denise?" ozval se znovu, když dcera neodpovídala.
"Hm?" Konečně se probrala z podivného transu a zrak stočila od knihy k otci.
"Ptal jsem se, jestli si dáš punč…"
"Jo, jasně. Ráda…" odpověděla a na rtech vyloudila lehký úsměv.
Její otec kývnul hlavou a vydal se zpět do kuchyně. Přesto si nemohl nevšimnout podivného výrazu ve tváři Denise. Od doby návratu z Bradavic se chovala zvláštně. Nebyla ani smutná, ani veselá, ani zamyšlená, ani unavená… Prostě jako by byla duchem úplně jinde.
Hnědovláska zavřela knihu a položila ji na vedlejší stolek. Stejně by ji už dál nedokázala číst. Od příhody na nádraží uběhly už tři dny a ona pořád nedokázala přijít na to, co tím vystoupením chtěl Sirius dokázat.
Když ji chtěl využít kvůli sázce, proč ji stále obtěžuje? Nemohla se zbavit dojmu, že je zatím něco víc než sázka. Ale stále nemohla přijít na to, co to může být.
Venku zuřila vichřice. Denise si toho všimla, když jedna z menších větví narazila do okna. Pořádně se vylekala. Najednou se otřásla zimou, proto se zachumlala víc do deky, ale když poznala, že to ji před chladem moc neubrání, dřepla si ke krbu a vhodila do něj několik polen dřeva. Plameny okamžitě začaly olizovat dřevo svými tenkými šlahounky. Vzápětí pocítila nárůst tepla.
Pak se vrátila zpět do křesla. Její otec se zrovna vracel z kuchyně, v rukou měl dva šálky ze kterých stoupal dým. Podal jeden Denise a sám se usadil do křesla naproti.
"A co já?" ozval se bratr Tim, který si hrál se stavebnicí.
"Hele, nejsi na to trochu malej?"
"Náhodou jsem vyrostl o dva centimetry!" bránil se hrdě.
Denise se jen vesele zazubila. Otec mu přeci jen dovolil napít se. Ale všeho s mírou.
Tohle byla dokonalá idylka. Klid, mír a pohoda. Žádná otravná škola, profesoři a úkoly… Mohla prostě vypnout, nic nedělat.
Lehce se na tátu usmála, ale ten nevypadal zrovna dobře. V obličeji byl doslova rudý.
"Tati, jsi v pořádku?" zeptala se.
"Ale jo, to bude fajn…" odpověděl, ale hned na to se začal dávit nesnesitelným kašlem. Na nic nečekal a okamžitě si to zamířil do kuchyně. Denise na něj překvapeně koukala. To bude nejspíš určitě chřipka. Slyšela, že v okolí tady teď řádí. Byla pravda, že otec byl poněkud pohublejší a bledší než si jej pamatovala posledně, ale nepřikládala tomu velký význam. Však, než odjede, ještě ho vykrmí. Táta nebyl zrovna přeborník ve vaření, proto když mohla, ráda mu vždycky něco dobrého vyvařovala.
"Takhle kašle už dlouho," ozval se zamračený Tim.
"A jak dlouho?" zeptala se překvapeně.
"Asi dva měsíce," řekl. Pak se znovu zaměřil na stavebnici, se kterou si hrál. Denise to zarmoutilo zatvářila ustaraně. Že by to nebyla jen obyčejná chřipka?
Vstala z křesla a šla do kuchyně, kde byl i její otec. Chtěla zjistit pravdu.
"Tati?" zeptala se a nakoukla do kuchyně. Ten zrovna polykal jakési prášky a zapíjel je vodou.
"Ano, beruško?"
"Je všechno v pořádku?" zeptala se opatrně.
"Proč by nemělo být?"
"Nevím, zdáš se mi nějaký nemocný."
"To nic není, jen mě trápí kašel. Vzal jsem si nějaké léky, za chvilku to bude v pořádku," usmál se zářivě. Přitom ji ale neuniklo, že je to smutný úsměv.
Zrovna chtěla něco namítnout, ale právě se ozval zvonek.
"Kdo by to mohl být? V tuhle dobu a v tomhle počasí?" pomyslela si.
"Jdu tam," prohlásil Denisin otec a než ho stihla zastavit, už stál v předsíni.
Nastražila uši.
"Vítejte, vás bych tady nečekal!"
"Dobrý večer, pane Portmane. Doufám, že neobtěžuji," ozval se veselý hlas.
"Jak by jste mohl, vždyť jsme vás očekávali!"
Okamžik na to už v předsíni stál Sirius, který se vesele bavil s panem Portmanem. Sice byl celý promočený, z vlasů mu dokonce kapala voda, ale na jeho dobré náladě to nic neměnilo. Denise začala do hlavy stoupat krev. Co si o sobě myslí? Celá rozzuřená vyrazila za nimi. Byla připravená Siriuse vyhodit, ale veselý výraz v otcově obličeji ji donutil přistoupit na jeho hru.
"Ahoj, zlatíčko!" řekl Sirius mile a políbil svou přítelkyni na tvář.
Denise byla v šoku. Zase ta jeho komedie.
"Ahoj, zlatíčko," řekla mrzutě s důrazem na poslední slovo.
"Půjdeme do obýváku, ne?" řekl pan Portman.
"Když dovolíš, tati, musím si tady se zlatíčkem promluvit. O samotě…" dodala, když viděla otcův nechápavý výraz.
"Oh… Dobře, rozumím vám. Nenechte se rušit," řekla se šibalským úsměv na rtech.
"Tati!" okřikla ho Denise.
Dál už to nekomentovala a začala Siriuse vléct do schodů. Když došli nahoru zavedla ho až do posledních dveří na konci chodby.
Ocitli se v menším pokoji. Pod oknem stála postel. Přímo naproti, v rohu, byl psací stůl a nalevo mohutná skříň. Ještě tady stála menší knihovna, ve které byly většinou učebnice.
Sirius se neustále rozhlížel po místnosti, kdežto Denise soptila vzteky. Myslí si, že se může jen tak přijít. Z brašny vytáhla hůlku.
Sirius byl připravený na cokoliv, ale že by na něj vytáhla hůlku, to nečekal. Musel uznat, že za poslední půlrok se v zaklínání hodně zlepšila.
"Co chceš dělat?" zeptal se. Přitom se snažil nedat najevo svůj strach. Byl sice nepatrný, ale byl tam.
Denise měla sto chutí ho uřknout, ale nakonec to neudělala. Zamumlala jen několik nesrozumitelných slov směrem ke dveřím. Ty rudě zazářily a poté zář opět pohasla.
"Bariéra proti odposlouchávání?" zeptal se udiveně Sirius.
"Přesně tak. Nechci, aby táta slyšel, jak na tebe křičím," každým slovem se stupňovala intenzita jejího hlasu.
"Ale…"
"Co sis myslel?" vyštěkla, aniž by ho pustila ke slovu. "Myslíš si, že když sem jen tak napochoduješ, že bude všechno v pořádku?"
"Ale, Denise…"
"Žádné ale. Co tím chceš dokázat? Chceš mě snad ještě víc ponížit?"
"Proč?"
"Neskákej mi do řeči! Já už ti dávno řekla, že nejsem tvoje panenka na hraní! Už mám dost toho, jak se mnou všichni zametají!" Denise křičela dál. Siriuse ty slova bodala hlouběji a hlouběji do srdce, ale musel jí říct pravdu. Že se do ní zamiloval a že ji nechce ztratit. Ale jak bylo vidno, nechtěla ho pustit ke slovu.
"… dej mi konečně pokoj! Zkla-" víc nestihla říct, protože Siriusovi došla trpělivost. Než si stihla uvědomit, co se děje, byla v jeho náručí.
Sirius ji surově políbil. Pak se od ní odtáhnul. Čekal pořádnou facku nebo další křik, ale nic se nedělo.
Denise si ani neuvědomila, že při polibku zavřela oči. Zprudka je proto otevřela a překvapeně na něj zamrkala.
"Co to…" řekla poplašeně a o krok ustoupila dozadu. Předtím mu tak nadávala, ale teď nebyla schopná jediného slova.
Sirius na nic nečekal a udělat to znova. Líbal ji surově až dravě… S nahromaděnou vášní, kterou jen dokázal dát. Nejvíc jej ale potěšilo, že mu Denise začala polibky opětovat. Když se pak přesunul od rtů níž, k dekoltu, nebyla schopná jediného pohybu.
"Pusť mě," šeptla slabě, i když věděla, že tohle nechce. Její mozek přestal pracovat a celou ji ovládalo tělo, kterým projížděla náhlá vlna vzrušení.
Ruce se ji třásly, kolena se ji podlamovala a kdyby ji Sirius tak pevně nedržel v náručí, jistě by upadla pod tíhou vášně, která ji spalovala. Chytla ho kolem krku a prsty mu zajela do vlasů.
Sirius si to z jejího dekoltu zamířil zpět ke rtům, kde si prodral cestu do úst. Denise se chvíli zdráhala, pak se ale i ona ponořila do smyslné hry jazyků.
Rukou zajel nejen pod svetr, ale rovnou pod tričko.
Připadala si jako omámená. Nezmohla se na jediné pohnutí, na jediný pohyb. Zloba a nenávist, kterou ještě před chvílí pociťovala, se ztratily ve vlně rozkoše a touhy. Tohle nikdy necítila… Šokovalo jí to a zároveň i těšilo.
Ani si to neuvědomila, ale za chvíli její svetr ležel na zemi. Vůbec ji to nevadilo. Právě naopak. I ona odepnula několik málo knoflíků Siriusovy košile a ta okamžitě dopadla vedle svetru. Bříšky prstů projížděla po jeho vypracovaném těle a přitom vnímala jeho opojnou chuť. Sirius ji zároveň neustále líbal, poté na zem spadlo i její tričko.
Ani se nenadáli a už leželi na posteli. Denise vůbec netušila, jak se tam dostali, ale nechtěla to zrovna teď řešit. V tuhle chvíli dokázala vnímat pouze Siriuse, tak jako vnímal on jen ji. Nechápal, co se to s ním dělo. Už měl několik dívek, ale žádná s ním nedokázala udělat tohle.
Po chvilce zápolení se mu podařilo s Denise sundat kalhoty, které následovaly ty jeho. Ležela před ním téměř nahá. Připadala mu krásná, krásnější než kterákoli jiná. A to nejenom na těle, ale i na duši. Proč si ji nevšimnul dřív? Proč mu štěstí sedlo na nos, ale on si jej nevšimnul?
"Stalo se něco?" zeptala se, když si všimla jeho upřeného pohledu.
"Jsi tak krásná…" šeptl a přitom se na ni usmál. "Odpusť mi…"
Denise pokývala hlavou. "Pšššt… Teď nic neříkej, prosím." Tentokrát ho ona vášnivě políbila.
Sirius už to vzrušení nemohl vydržet. Rychle z ní strhnul poslední zbytky prádla.
Jako hladový vlkji začal jazyk přejíždět od dekoltu směrem k bradavkám a níž…
Znovu se na ni podíval. Bylo v tom tolik očekávání. Jemně tedy do ní vstoupil. Denise sykla bolestí… Pomalu se začal pohybovat dopředu a dozadu. Postupně přidával na intenzitě.
Zprvu jí to působilo bolest, ale s každým vniknutím byla menší a menší.
Oba se cítili neuvěřitelně. Jako kdyby každou jejich částečkou těla projížděla neuvěřitelná vlna energie, která nabírala na intenzitě a měla každou chvílí vybuchnout.
Sirius se pohyboval stále rychleji, až mu na čele vyrašil studený pot. Vůbec nevnímal, jak mu Denise zajíždí nehty hluboko do zad. Jediné, co dokázal chápat byla jedině ona a stupňující vzrušení, které se každou chvílí mělo v obrovské vlně dostavit ven.
Slabě zasténal. Na okamžik přivřel oči. Byl unavený, ale přesto nejšťastnější, kdy mohl být. Opřel se o lokty a pozoroval Denise, která slastně přivírala oči. Přitom se mírně usmívala. Svalil se na bok vedle ní a nepřestával ji pozorovat. Tahle chvíle patřila jenom jim. Ani jeden nemusel nic říkat. Oba věděli, co k sobě cítí. Sirius přesto věděl, že to musí říct a dokázat to ,nejenom Denise, ale hlavně sobě. Chtěl si dokázat, že to zvládne, že to jednou dokáže říct, opravdově a skutečně. Přetvářka a lež v tuhle chvíli tady neměly místo.
"Miluju tě, Denise," řekl tiše, ona ty slova přesto slyšela. Přišlo ji to jako slastná hudba. Poznala, že je to pravda. V tomto by nikdo nedokázal lhát a už vůbec ne v tuto chvíli.
"Já tě taky miluju," odvětila a upřela na něj zrak svých modrých očí.
To byla jediná slova, která mu stačila. Víc nepotřeboval vědět. Jediné, co mu teď stačilo, byla Denise, která se tulila v jeho náručí. Vychutnával si teplo jejího těla, tak jako ona toho jeho.

Vítězové každoroční ceny Stelly

Sun, 16 Sep 2007 11:53:01 +0200

Hehe…
Tohle mi nedávno přišlo na e-mail. Teď záleží jenom na vás, jestli tomu budete věřit.
Poněvadž se to odehrálo ve Spojených státech, já tomu věřím… ;o)

Opět byli vyhlašováni vítězové každoroční Ceny Stelly.

Cena je pojmenována podle 81ti leté Stelly Liebeck, která se kdysi polila kávou a úspěšně za to nechala odsoudit McDonalda. Tento případ inspiroval ke každoročnímu vyhodnocení nejkurioznějších a nejúspěšnějších soudních případů v USA.

Bohužel se do loňského hodnocení nedostala současná kampaň teenagerů, kteří nyní houfně žalují McDonaldy, že po jídle u nich ztloustli.

~*~ *~*~*~

5. místo (dělené)

Kathleen Robertsonová z Austinu, Texas, vysoudila $780,000 za zlomený kotník v nábytkářském obchodě, kde zakopla "…o pobíhajícího spratka".
Majitelé obchodu byli rozsudkem dosti překvapeni, protože ten předmětný spratek byl syn paní Robertsonové.

~*~ *~*~*~

5. místo (dělené)

19ti letý Carl Truman z Los Angeles, Kalifornie, získal $74,000 + léčebné výlohy, když mu jeho soused přejel ruku vozidlem Honda Accord.
Pan Truman si zřejmě nevšiml, že někdo sedí za volantem právě toho vozu, ze kterého kradl poklice.

~*~ *~*~*~

5. místo (dělené)

Terrence Dickson z Bristolu, Pennsylvanie, opouštěl přes garáž dům, který právě vykradl. Nepodařilo se mu ale otevřít dveře garáže, protože vypovědělo automatické otevírání. Zpátky do domu se taky vrátit nemohl, protože si zaklapl spojovací dveře z garáže do bytu.
Majitelé domu byli na dovolené a tak zůstal p. Dickson uvězněn v garáži 8 dní a přežil jen díky zásobě Pepsi a velkému pytli psích granulí.
Od vlastníka domu pak vysoudil náhradu za duševní újmu ve výši $500,000.

~*~*~*~*~

4. místo

Jerry Williams z Little Rocku, Arkansas, získal $14,500 + úhradu nákladů léčení, když byl napaden sousedovým psem beaglem.
Pes byl na řetězu a za plotem - tedy na dvorku svého pána.
Vysouzená náhrada byla poměrně nízká, protože porotě přece jen připadal ten pes poněkud vyprovokován, vzhledem k tomu, že p. Williams lezl přes plot na onen sousedův dvorek a po psovi opakovaně pálil ze vzduchovky.

~*~*~*~*~

3. místo

Filadelfská restaurace musela zaplatit panu Amberu Carsonovi z Lancasteru, Pennsylvania, náhradu ve výši $113,500 poté, co v podniku uklouzl na rozlité limonádě a zlomil si kostrč.
Limonáda se na podlahu dostala několik vteřin před popsaným incidentem, kdy ji p. Carson chrstl do obličete svému příteli během poněkud ostřejší výměny názorů.

~*~ *~*~*~

2. místo

Kara Waltonová z Claymontu, Dealaware, vysoudila na nočním klubu v sousedním městě náhradu za to, že při vylézání z okna záchodu spadla na zem a vyrazila si dva přední zuby.
Stalo se tak proto, že pí. Waltonová se pokušela utéct ze záchodu bez zaplacení poplatku $3.50. Získala náhradu $12,000 + náklady na zubaře.

~*~ *~*~*~

1. místo

Vítězem letošní soutěže byl p. Merv Grazinski z Oklahomy. Ten si koupil zcela nový obytný vůz Winnebago. Při cestě domů z fotbalového zápasu vjel na dálnici, nastavil automat na 130 km/hod, přelezl ze sedadla řidiče do obytné části a vařil si kávu.
Nebylo pak divu, že vůz opustil dálnici, havaroval a převrátil se. P. Grazinski se tudíž soudil s výrobcem, že v návodu k obsluze vozidla nebylo výslovně uvedeno, že toto se nesmí.
Porota mu přiřkla náhradu $1,750,000 plus zcela nový Winnebago Motor Home.
Výrobce pak skutečně v tomto smyslu upravil návod k ovládání vozidla pro případ, že by se na světě vyskytl ještě další úplný blbec a naneštěstí si opět koupil jejich vůz.

To je opravdu možné jen v Americe…

Tak co, myslíte si, že je to pravda? Prostor máte v anketě a komentářích... ;o)

...film

Sun, 09 Sep 2007 17:45:44 +0200

Zdravíčko!

Aby se neřeklo, tak jedna menší aktuálka.
Dneska jsem konečně viděla Harryho Pottera a Fénixův Řád. Abych se přiznala, nějak se netoužila film vidět, ale potom co jsem k tomu sedla, neodolala jsem…

Bylo to - já ani nevím co. Určitě to bylo něco jiného než předchozí filmy. Rozhodně se mi taky líbil ze všeho nejvíc. A pětka se asi taky ze všeho nejvíc držela předlohy.
Prostě a jasně. Hned si tenhle díl získal moje sympatie.
I když dvě věci se mi moc na filmu nelíbily…
1. Snapeova nejhorší vzpomínka - celou dobu se tak těším na Poberty a nakonec je tam pořádně vidět jenom James. Sirius je tam údajně taky, ale vůbec jsem si ho nevšimla! A Lily? Ta se ztratila neznámo kam, nemluvě o Remusovi (po Petrovi netoužím).
2. Smrt Siriuse - pokud si dobře pamatuju, Bellatrix ho nezabila Avadou, ne? Je to sice nějakou dobu, co jsem pátý díl četla, ale na tohle si vzpomínám dobře. Přesto, když Sirius propadl (i když dost zvláštně) přes tajemný kamenný oblouk (který vypadal opravdu dobře) bylo mi ho moc líto. Tenhle Sirius mi přišel víc lidštější než ten v knížkách.
Ale určitě jsem našla ve filmu i hodně kladných věcí.
Mezi ty kladné patří herecké vystoupení Heleny Carterové (Bellatrix) a taky Natalie Teny v roli Tonskové. Myslím, že holkám se to moc povedlo…
Nesmím taky zapomenout ani na souboj na ministerstvu. Hlavně ten Brumbála a Toma, jo, to si myslím povedlo.

Já vím, že většina z vás má na film svůj názor, brát vám ho nebudu. Klidně se s ním podělte v komentářích, ráda bych zavedla diskusi na tohle téma… Je zajímavé slyšet názory ostatních.

Mějte se krásně, skládejte básně…
papa happy

Pápá

Sun, 05 Aug 2007 11:27:51 +0200

Odjíždím pryč... Na celý měsíc. Vím, že se tady dlouho nic nedělo, holt další měsíc se zase nic nebude dít.
Nemyslete si, že si jedu užívat! Budu tvrdě pracovat. :oP
Dneska odjíždím do Brna na praxi - čtyřtýdenní! Vracím se až 2. září, takže žádná kapitola nebude. Bohužel.
No, kdyby jste si chtěli něco přečíst, o dva články níž je jednorázovka, kterou jsem včera sepsala. Za komentáře vám budu vděčná!
Mějte se krásně...
Papa happy

Cena

Sat, 04 Aug 2007 23:59:48 +0200

Tak se hlásím ještě jednou. Na stránce mummy jsem vyhrála cenu!
Přihlásila jsem se totiž do soutěže HP chalenge. Úkolem bylo poslat jakýkoliv výtvor týkající se tématiky Harryho Pottera (avatary, blendy, wallpapery, drabble, povídky apod.)
Já se přihlásila se svým wallpaperem lorda Voldemorta. Dělala jsem to na poslední chvíli. Sice se mi nepovedl přesně podle mých představ, přesto jsem se (v kategorii wallpaperů) umístila na krásném druhém místě!!! :o)
Mummy moc děkuji...
Pod perexem najdete wall se kterým jsem soutěžila, i krásnou cenu.

Soutěžní wall...

A tady je cena...

Neodcházej

Sat, 04 Aug 2007 23:41:59 +0200

Dneska dopoledne ke mně přišel nápad a já ho musela sepsat. Možná si řeknete, že to nemá žádný děj, ale já ani žádný pořádný děj nezamýšlela.
Jedná se o songfic na písnišku od Avril Lavigne - When you´re gone. Avril moc nemusím, ale tahle písnička mě opravdu dostala.
Menší beta-read mi udělala Annika (za což jí děkuji). Jen co bude mít můj beta-read TheMajestic opravený počítač, dám ji to k beta-readu na opravu. Proto prosím omluvte chyby...
Komenty povinné! :o)

Rána pro mě bývala nejhorší. Když jsem otevřela oči, modlila jsem, aby si i ty ležel na druhé straně postele. Věděla jsem, že když tam nebudeš, bude to zase jeden z těch dnů, kdy na tebe budu čekat ve strachu.

I always needed time on my own
I never thought I'd need you there when I cry
And the days feel like years when I'm alone
And the bed where you lie
is made up on your side

Na okno zaťukala sova. Potichu si přešel po místnosti a pustil ji dovnitř. Nechtěl si mě budit, protože bych zase měla strach, ale já to slyšela. Povzdechl sis, pak se obléknul a zase si odešel. Ani tvůj polibek na čelo nedokázal ten strach ze mě vypudit. Pořád tam je a zůstane dokud se nevrátíš.

When you walk away
I count the steps that you take
Do you see how much I need you right now?

Dlouhé hodiny jsem dokázala stát u okna a čekat než se vrátíš. A tys pořád nechodil. Proč ten dopis musel přijít? Jsou jiní, kteří můžou jít, ale ty musíš jít taky. Nedovolil bys svým přátelům, aby šli sami. A mě si tady nechal samotnou. Zase… I když brzy už sama nebudu. Čekáme spolu dítě. Našeho prvního syna… Ale já nechci, aby můj syn vyrůstal bez otce! Tak proč se mi ta nepříjemná otázka pořád vkrádá do hlavy?
"Lily?" ozvalo se tiše zamnou. Ten hlas jsem poznala okamžitě, ale bylo v něm cosi zvláštního…
"Siriusi? Kde je James?" něco bylo špatně. Odešli spolu a vždy se spolu vraceli. Nedokázali by jeden druhého opustit.
Sirius byl celý potrhaný, na obličeji měl dlouhý šrám.
"Já…" uhýbal mi pohledem. Cítila jsem, že se něco stalo.
"James on…" nevěděl, jak to říct. Svět se pro mě zastavil. Jediné, co jsem dokázala vnímat byl Sirius. Vysloví to? Opravdu je to tak? Neměl odcházet… Měl zůstat se mnou! Začala jsem se třást po celém těle. Musela jsem se posadit. Šlo to ztěžka, přeci jen už jsem byla ve vysokém stádiu těhotenství.
"Je mrtvý?" zeptala jsem se. Musela jsem to vědět, bylo to horší než nevědět nic.

When you're gone
The pieces of my heart are missing you
When you're gone
The face I came to know is missing too
When you're gone
The words I need to hear to always get me through the day
And make it OK
I miss you

Sirius se na mě unaveně podíval.
"Bylo jich tam hodně. Smrtijedi pálili kouzla ze všech stran. Museli jsme se dát na ústup, ale James se s námi nevrátil. Zůstal tam…" sklopil pohled.
Koukala jsem na něj. Nedokázala jsem uvěřit, že je pryč.
"Já tomu nevěřím!" vykřikla jsem zprudka. Sama jsem nepoznávala svůj hlas. "Nemůže být…" řekla jsem už tlumenějším hlasem. Kroutila jsem hlavou. Věděla jsem, že žije. Nevím jak, ale cítila jsem to. I náš syn to cítil.

I've never felt this way before
Everything that I do
reminds me of you
And the clothes you left
they lie on the floor
And they smell just like you
I love the things that you do

Sirius mě nechal samotnou. Já to tak chtěla. Sedla jsem si na postel a pozorovala koruny stromů v blízkém okolí. Cítila jsem ještě teplo, které vycházelo z postele. Před hodinou tady ještě byl. Ležel tady vedle mě a já mu neřekla zůstaň. Kdybych to byla řekla… Stejně by nezůstal. Na to jsem ho znala až moc dobře.
"Nemůžeš mě nechat samotnou… Nemůžeš nás nechat samotné," automaticky jsem pohladila své velké bříško.

When you walk away
I count the steps that you take

Do you see how much I need you right now?

Ani nevím, jak dlouho jsem tam seděla. Po tváři mi tekly slzy. Nechtěla jsem si připustit, že už ho nikdy neuvidím. V hloubi duše jsem se s tím nedokázala smířit. Chvíli jsem koukala na dveře a čekala, že se v nich objeví, ale stále nešel.

Když jsem konečně sešla dolů, všichni tady byli. Naši přátelé. Ustaraně se na mě dívali. Měla jsem z těch pohledů hrůzu.
"Lily, je mi to líto." Byla to Alice. Dobrá kamarádka, ale já ji v tuhle chvíli nenáviděla. Nevím, kde se ta zlost ve mně vzala, ale všichni ti lidé mi najednou přišli cizí. Vůbec mě neznali, nevěděli, jak se cítím, co prožívám.
V duchu jsem zuřila. Že jim to bylo líto? Proč tady sedí? Proč ho nehledají? Cítila jsem, že James tam venku někde je, ale oni ho už odepsali. Byl silný a slíbil, že se vrátí…
"Zase musíš odejít?"
"Je to od Řádu, Voldemort napadl mudlovskou vesnici."
"Neodcházej, prosím…" zašeptala jsem tiše. Pevně jsem ho objala.
"Neboj, já se vrátím. Vždycky se k vám vrátím…" řekl a ještě pevněji mě k sobě přitisknul. Do vlasů mi vtisknul malý polibek a pak se přemístil pryč.
"Slíbil to…" zašeptala jsem tiše.
"Cože?" ozval se Sirius.
"Vrátí se, vím to…" řekla jsem pevným hlasem. Všichni se na mě udiveně podívali.
"Ale Lily, šance, že žije..."
"NE!" vykřikla jsem. Ten hlas mi přišel tak vzdálený, ale byl můj. Věděla jsem, že říká pravdu. James vždy svůj slib dodržel.
"Já vím, že se vrátí!"
"Lily, měla by sis odpočinout…" někdo mě chytnul za ruku a začal táhnout do schodů. Nevím, kdo to byl, ani nevím, že jsem si lehla do postele. Jediné, co si pamatuji je hlas, který říkal: vrátí se.

We were made for each other
out here forever
I know we were

Byly to už dva dny, co zmizel. Nepřestala jsem stále věřit, že žije. Dokázala jsem dlouhé hodiny stát u okna a pozorovat příjezdovou cestu, ale on stále nešel. Hlas, který ve mně křičel, že žije, se ztrácel. Byl slabší a slabší a já přestávala ztrácet naději. Nevěděla jsem, co je těžší. Přiznat si, že je mrtvý nebo doufat v nejistotě.
Vyšla jsem na zahradu. Byl to teprve týden, když na strom přidělával houpačku. Byla pro naše dítě, které jsem však měla vychovávat sama.
Posadila jsem se na verandu, zavřela oči a nechala jsem na sebe dopadat teplé sluneční paprsky. Pomalu jsem se začala utápět ve svých vzpomínkách. V těch krásných, na něj…

All I ever wanted was for you to know
Everything I do I give my heart and soul
I can hardly breathe I need to feel you here with me

Cítila jsem ho vedle sebe. Ale bála jsem se otevřít oči, protože by tam stejně nebyl. Ten pocit nedokázal nic vynahradit. Začala jsem vzpomínat na naše první setkání, první hádky i první polibky.
Tys mě vždycky miloval, já tě vždycky nesnášela. Přesto sis mě dokázal získat. Dodnes nechápu, jak se to stalo. Jednoho rána jsem se probrala a zjistila, že k tobě cítím něco víc a že nenávist a zloba se změnila v něco čistějšího. V něco, co jsem myslela, že nemůže být tak skutečné. Přesto bylo. Dokázal jsi, že máš v sobě víc než jsem znala. Byla jsem ráda, že jsi to víc ukázal právě mně.

When you're gone
The pieces of my heart are missing you
When you're gone
The face I came to know is missing too
When you're gone
The words I need to hear will always get me through the day
And make it OK
I miss you

"Vrať se zpátky," zašeptala jsem do šera. Seděla jsem venku dlouhou dobu. Vzpomínala na náš společný život, kde jsme byly jen my dva. Přála jsem si mít ten život zpátky. Být šťastná, nebát se…
Ta věta byla mým přáním. Jako malá jsem si přála spousty věcí… panenky, oblečení, hračky. Každé z nich bylo něčím vytouženým, ale tohle poslední přání bylo to nejvytouženější. Nevěděla jsem, jestli můžu jít životem sama. Někdy jsem měla chuť vykašlat se na celý svět, ale pak jsem si uvědomila, že je tady ještě někdo, kdo mě potřebuje. Náš syn… Brzy se má narodit. Bez otce…
Unaveně jsem si povzdychla a hodila melancholické myšlenky za hlavu. Přesto, že jsem přestávala ztrácet víru v jeho návrat, pořád tam nepatrné množství zůstávalo. V hloubi duše, až do své smrti tomu budu věřit.
Ještě naposledy jsem se podívala na ulici zahalenou do šera. Chtěla jsem vstoupit do domu, ale něco mi to nedovolilo. Na konci ulice stála postava. Pomalým, kulhavým krokem se ke mně blížila.
Sešla jsem tři schody a zamířila k brance. Pomalým krokem… Bylo možné, že se mi přání přeci jen splní? Doufala jsem v to…
Otevřela jsem branku a pomalu jsem se vydala k postavě. Ani jsem si to neuvědomila a za chvíli jsem běžela. Ten pocit úzkosti posledních dní se ztrácel. Vyměnil ho pocit jiný… doufání, které se brzy změnilo ve štěstí. Byl to on. Nedokázala jsem říct slovo, jediné, co jsem mohla, bylo jej pevně obejmout. I když to bylo přes velké břicho těžké, tiskla jsem ho k sobě, jak nejvíc jsem mohla. Po tváři mi stékaly slzy štěstí.
Měla jsem pravdu. Vrátil se. Slíbil to a svůj slib vždy splnil.
Budeme zase dva… Brzy už vlastně tři.

Nelekejte se...

Sat, 04 Aug 2007 02:10:24 +0200

Nebojte se! Pracuji na rozcestnících, takže některé rubriky zmizely. Nemusíte se bát, vše je tady, jen už rozdělené a přehledné. Aspoň doufám!! :oD
Ještě na tom budu postupně pracovat, tohle není finální podoba...

Novinky

Sat, 04 Aug 2007 02:04:21 +0200

název: Kolem blogu
Nové vzhledy, nové rubriky, mazání, vytváření... Prostě vše, co souvisí s blogem!

název: Kolem mě
Zajímavé i nezajímavé události. Většina se týká postupu při psaní, či výskytu na internetu.